Helmu dolů: Honza Jaroměřský

David Jahoda, Karolina Martinková
O L O M O U C – Redakce klubového webu HC Olomouc připravila pro vás, fanoušky olomoucké Mory, novou rubriku s názvem „Helmu dolů“, v níž budete moci poznat hráče trochu osobněji. První hráč, který přijal nabídku rozpovídat se o svém osobním životě, byl obránce Jan Jaroměřský, předsezónní posila Mory. Pětadvacetiletému hokejistovi v posledních měsících přibylo i jiné zaměstnání, než střílení gólů od modré čáry, a to otcovství, o kterém se mimo jiné dlouze rozpovídal.

Nová rubrika „Helmu dolů“:

Tato rubrika bude na olomouckém webu vycházet jednou měsíčně. Chceme ukázat olomouckým fanouškům jejich oblíbence i z jiné než hokejové stránky. Můžete se tedy dozvědět, jaké mají hokejisté záliby mimo led, čím si v dosavadní kariéře prošli nebo čím se mohou pochlubit. Aby vás rubrika „Helmu dolů“ i pobavila, rozhodli jsme se ponechat rozhovorům s hráči co nejautentičtější podobu. Přejeme příjemné čtení.

Jsi tu nový, předtím jsi byl v Benátkách. Jak se ti v Olomouci líbí?
Je to tady paráda, já jsem tady úplně spokojenej, abych řekl pravdu. Ani jsem nečekal, že to bude takové. Jsem moc rád, že jsem se dostal někam, kde je to zase nové. Vždycky je dobrý dostat se někam, kde máš nový impuls. Určitě si myslím, že jsem šel za lepším. Někam, kde se hraje dobrý hokej, aspoň co jsem měl zkušenosti s tím, jak tady kluci hráli. Takže jsem rád, že to dopadlo takhle. Ze začátku jsem bydlel tady na „Hoteláku“, jak bydlí kluci. Z toho jsem byl trochu zaskočenej. Ale naštěstí jsem tam bydlel sám, takže jsem na tu letní přípravu měl klid, ale to stejně neděláš nic jinýho, než jenom spíš nebo jíš. Tam toho ani moc nešlo dělat. Jak začala sezóna, tak jsme si tu našli s manželkou Terezou byt, a i se synem Matyášem jsme se na konci července přestěhovali. Teď už je to paráda. Máme bydlení kousek od zimáku, jsem tady za chvilku. Sice jezdím autem, protože jsem trošku línej… Ale občas jdu pěšky, třeba před zápasem. Nemůžu si tady stěžovat vůbec na nic.

Zmínil jsi, že máš rodinu. Jak bereš podmínky pro život v Olomouci?
Syn je zatím malej, takže zábavu zatím moc nevyhledáváme, ale líbí se mi tady moc. Třeba tady to náměstí a okolí. Chodíme často ven, malej z toho stejně ještě nemá moc rozum, takže jenom vyrazíme s kočárem na procházku, něco si koupíme, občas potkáme kluky z týmu někde na kafi… Olomouc jako město se mi líbí moc, třeba oproti Boleslavi, kde je jenom fabrika a kolem nějaký sídliště. Je to velký posun, bydlíme v klidné čtvrti, do města to máme kousek. Všechno je tu blízko – zimák, obchody, synův doktor. Nemusíme nikam cestovat, takže to je super.

„Čtyři Honzové, to už by bylo moc“

Kdo vymyslel jméno pro syna?
My jsme pořád přemýšleli, jestli mu dát jméno Honza, ale to je takový… Já už jsem třetí v řadě, děda i táta jsou taky Honzové, to už je nějak moc (směje se). Neměli jsme nic moc extra – Tadeáš, možná Tobiáš, něco takovýho. Ale Matyáš jako jméno se nám líbilo oběma. Nejde vymyslet jméno pro dítě, aby k tomu měl druhej nějaké námitky. Takže jsme zvolili jméno Matyáš.

⇒ Obránce Honza Jaroměřský

Jak se ti změnily priority po narození syna?
Je to hodně jiný. Všichni mi to říkali, ale já si to nějak nemyslel. Ale je to opravdu hodně jiný. Člověk je teď pořád doma, dřív jsme třeba někam vyrazili po tréninku nebo po zápase, ale ani mi to nechybí. Jsem celkem rád, že už mám svůj klid. Sice nejsem nějak starej, možná hokejově nejsem nejmladší, ale životně není 25 žádnej věk. Možná to přišlo brzo, ale nevidím na tom žádná negativa. Je to radost, já jsem vždycky chtěl děti brzo. Našel jsem si k tomu v pohodě ženu… (směje se).

Ne, že bychom nějak dítě plánovali, chtěli jsme ho, ale ne až tak brzo. Ale jsme oba moc rádi, že to tak dopadlo. Malej je zdravej, roste mu první zub – už jsou to takový ty mezníky. Už není malý, začíná sedět… Moc se těším, až začne mluvit a chodit, každej den je na něm vidět pokrok. Priority se mi zkrátka změnily, člověk je doma s rodinou a nelítá tady někde po městě, nedělá blbosti a není někde do tří do rána, pokud není nějaká společná akce. Chodím místo toho domů a nevadí mi to, jsem se vším spokojenej. Je to paráda.

Mělo Matyášovo narození nějaký vliv na tvůj výkon na ledě? Myslel jsi třeba při zápase, co asi dělá?
On se narodil na konci března, kdy vy jste tady ještě hráli, ale my už jsme měli volno po baráži v Benátkách. Kluci tam ještě trénovali, ale u nás to bylo složitější. Terka měla rizikový těhotenství, a když ji pustili z nemocnice domů, tak jsem si tu sezónu ukončil, abych s ní byl doma. Takže když se narodil, já měl volno. Pak jsem sice začal přípravu s Benátkami, ale když jsem přišel sem a začali jsme hrát, tak Matyáš už byl dost velký na to, aby tady mohl být s Terkou. Takže to nebylo tak, že bych úplně myslel na to, co dělá. Samozřejmě, když se jede ven, tak na ně oba myslím, ale při zápase na to není čas. Jasně, když je to tvoje první dítě, něco tak malýho a kouzelnýho, určitě na to člověk myslí. Na hokej to ale nemá vliv, jen snad chceš pak být ještě lepší, abys jednou něco dokázal a třeba jednou malej taky hrál hokej. V tomhle směru je to nový impulz.

„Nevidím důvod, proč by syn nehrál hokej“

Takže bys chtěl, aby ze syna byl hokejista?
No jasně, nebyl bych rád, kdyby dělal nějakej volejbal nebo fotbal nebo něco takovýho, co je mi cizí. Volejbal ještě možná… No, i když, ale ne (rozesmál se). Nevidím důvod, proč by nehrál hokej. On tu stejně bude odmalička, takže nic jinýho znát nebude. Ty zápasy jsou celkem často, co hrajeme doma, on už nám chodí fandit, dává na to nějak pozor. A je jasný, že ho sem budu vodit, nemůžu ho učit, jak se kope na bránu nebo něco takovýho. Teda nejsem úplně levej na sporty, takže asi bych ho mohl učit, ale že by třeba běhal? Co to je za sport? Nebo plaval? (směje se) To není nic pro mě, takže stoprocentně bude chodit na hokej. Jak začne kňourat, tak bude chodit dál a pak přestane kňourat.

Jak moc se o něj staráš? Přebalování a koupání ti problém nedělá?
Myslel jsem si, že bude, ale ani ne. Když byl malej, tak jsem s tím neměl problém vůbec, ale teď jak má ty příkrmy… Hruštičky a takhle, to už je trošku ostřejší, takže to nechávám spíš paní. Nemám problém s přebalováním a koupáním, ale ze začátku, jak jsem byl ještě nesvůj, tak jsem nevěděl… Je to takový malý, jak to držet, aby se tomu něco nestalo? Teď už je větší, ale zase sebou začíná víc cukat. Takže já se těším, až bude trochu samostatnější a bude třeba chodit. Ale problém nemám, přebalit a převléct ho jsem se naučil. Pomáhám doma, co můžu, ale manželka je skvělá, takže si s tím hodně poradí sama. Když jsem doma, tak děláme všechno společně. Ale určitě se víc stará o malýho ona, než já. Ale když už to na mě přijde, tak se taky postarám. Já spíš dělám ty domácí práce.

Chtěli byste další dítě?
Určitě. Mám smlouvu na tři roky, takže až bude další jako nějaká jistota… Uvidíme kde, a jak to bude, ale chtěli bychom holčičku. Když se nám povede holčička, zůstaneme u dvou. Pokud ne, tak asi zkusíme ještě třetí. Když budu mít tři kluky, tak už to nebudu pokoušet. Ale chceme mít nejdřív zase nějakou jistotu. Až zase někde podepíšu a bude chvíle klidu. Doufám, že to bude tady, že se mi tu bude dařit, mně se tady moc líbí.

S manželkou jste se seznámili skrz hokej?
Ne, přes kamaráda, který s ní tehdy chodil. Já jsem tehdy měl taky přítelkyni, ale eventuálně jsme se rozešli, prostě nám to neklapalo. Když jsme se s Terkou znovu potkali, tak jsme byli oba nějakou dobu svobodní, bez závazků. Sice to nebylo úplně jednoduché, ale zvládli jsme to.

„Přinést domů kapra byla chyba“

Co koníčky mimo hokej? Dítě – to je asi koníček sám o sobě.
Jasně, malej je jediné moje „hobby“. Teda v pondělí chodím na box, Divoch (Richard Diviš) mě uvrtal s klukama do boxu, kam oni přestali chodit. Mě to začalo bavit a oni přestali, takže chodím sám. Bohužel se mi to často kryje se zápasy. Taky chodím docela rád na ryby; rodiče bydlí kousek od Boleslavi, tam jsou dva rybníky. Vznikla tam menší skupinka kluků v mým věku, máme takový hobby kroužek, když jsme se tam všichni zbláznili a nakoupili vybavení. Chodíme chytat třeba přes noc, když je po sezóně, tak si otevřeme pivko, a strávíme noc na rybách. Je to možná zvláštní koníček, ale baví nás to.

Byl jsi někdy rybařit v zahraničí, například v Norsku?
Na to nemám čas. Já jsem začal s rybařením až v poslední době. Teda, když jsem byl malý, tak jsem chodil do kroužku a udělal jsem si povolenku, ale rybařit jsem byl jenom jednou a pak mě to přešlo. Vrátil jsem se k tomu až teď. Vyrazili jsme s klukama asi na týden, zašít se do přírody, ale to bylo u Boleslavi. Určitě bych se chtěl jednou někam podívat, ale já stejně na ten mořský rybolov moc nejsem. Ale zkušenost by to byla zajímavá, tak třeba až Matyáš bude starší, tak pojedeme spolu. Třeba ho rybaření bude bavit.

Někdo ryby chytá, ale nejí je. Jak to máš ty?
Ryby mám moc rád. Máma se mě vždycky ptala, kde mám rybu, tak jsem jednou přinesl kapra a druhej den jsem ho měl k večeři. To byla chyba. Nemám rád kapra (směje se). Pstruha, lososa – to jo, ale kapra fakt ne. Takže Vánoce bez kapra, já jsem řízkovej typ. Kapr není můj hit. Rád si chytím pstruha na gril, ale já se spíš s těma rybama jenom vyfotím a pak je pouštím. Nechodíme s klukama rybařit, abychom měli co jíst.

K tetování mě paradoxně přivedla máma

Jsi pověrčivý? Máš nějaký rituál před zápasem?
Nemám. Určitě to není tak, že bych měl od malička nějaký rituál, nenapadá mě nic. Snad jen to, že si před zápasem většinou sosnu nějaké sportovky (nápoj), ale že bych si hlídal, od jakého konce si začínám obmotávat hokejku, to opravdu ne. Nehrozí u mě ani nějaké předzápasové modlení.

Pokud tedy chápu dobře, jsi nevěřící.
Jsem ateista, nevěřím v Boha a ani v to, že by nad námi byl nějakej loutkař, kterej by to na zemi šéfoval. Spíš jsem zastáncem toho, že jsme vznikli přírodně z opic (hlasitě se rozesměje). Nejsem ani žádný buddhista nebo muslim, nečtu bibli a podobný nesmysly. Zkrátka nemám žádné vyznání.

Máš na těle i několik tetování. Co pro tebe znamenají?
Naposledy jsem si nechal malýho vytetovat na ruku. Dokonce s tím přišla moje máma, tak trochu paradoxně, protože ona je toho docela odpůrce. Vlastně první tetování jsem dostal od ní. Bylo permanentní, ale ona mi řekla, že časem zmizí, tak jsem si jej nechal udělat. Oni mi ale pak řekli, že mi to nezmizí, takže jsem měl v devatenácti letech na zádech štírečka. Musel jsem si to tedy následně nechat předělat, nějakým způsobem doladit, protože tady tak by to bylo blbý. Momentálně mám čtyři tetování a budu v tom určitě pokračovat. Je to taková pěkná droga. U nás v rodině tomu nikdo neholduje, ale já jsem nikdy nebyl takový, že bych šel s davem. Mám ještě asi tři věci, které bych si chtěl nechat vytetovat. Nemám však v plánu být celej počmáranej, musí to mít smysl.

V Olomouci nosíš na dresu číslo 22. Jaká čísla jsi nosil v minulosti? Máš nějaké oblíbené?
V Benátkách jsem měl devítku, snad dokonce i v Chrudimi. Docela oblíbenou mám dvacet osmičku, jenže tu měl vždycky Lukáš Král, takže přes to nejel vlak, a vzhledem k tomu, že jsem s ním hrál poslední roky, nebyla cesta, že bych se k tomuto číslu mohl dostat. Když jsem přišel do Olomouce, tak tu byla možnost si ji vzít. Prvně mi zde řekli, že ji má Martin Janáček, ale on má nakonec čtrnáctku a dvacet osmičku dostal Alex Rašner. Třeba si ji vezmu příští rok. Dvacet dvojka není úplně škaredý číslo, jsou alespoň dvě stejný. Nejsem vyloženě vysazený na číslo, které mám na zádech, nemám k tomu bližší vztah. Je pravda, že dvacátého osmého se narodil můj kluk, ale s ní jsem hrával už předtím v juniorech.

Měl jsi v mládí oblíbeného hráče, který by pro tebe představoval hokejový vzor?
Ne. Já jsem nikdy moc nesledoval hokej, že bych od mala sledoval „enejčel“ (NHL), to určitě ne. Jednou dvakrát do roka si klidně zajdu na hokej, kde je super atmosféra, ale nežeru to tak moc, že bych si zjišťoval statistiky nebo koukal na sestřihy zápasů nebo si kupoval hokejový časopisy. Dá se říct, že jsem hokej začal brát vážně až v posledních letech. Hokej pro mě v minulosti představoval spíše hobby, kupříkladu v juniorech v Boleslavi to byl vysloveně koníček. Tam to bylo způsobené i partou, kterou jsme měli. Byla tam sranda, stejně jako ve Vrchlabí. Celkově však nejsem z hokeje nijak vypláclej. Mám zkrátka rád hokej jako hru, kterou si můžu zahrát.

Místo letní přípravy jsem pracoval

Jaký směr posléze nabrala tvoje hokejová kariéra?
Časem jsem už ve Vrchlabí nechtěl příliš hrát. Nechtěl jsem se brouzdat ve třetí čtvrté pětce, to nebylo nic pro mě. Začalo to pro mě ztrácet pointu, přestávalo se mi tam líbit, nebyl jsem vůbec doma, bydlel jsem na škaredé ubytovně a další trable. Když to ve Vrchlabí začínalo být na nic, tak jsem vedení řekl, že mě to prostě nebaví. A oni na to: No, tak jdi pryč. Dohodl jsem se na angažmá v Děčíně a právě tam mě hokej zase bavil. I když se mi tam líbilo, byla to stále jen druhá liga a s tím se člověk nechce příliš spokojit. Přesto jsem tam dostal nový impulz něco začít dělat.

Následovala Chrudim, se kterou jsme spadli, což bylo znovu takové sražení do kolen. Poté jsem i chvíli pracoval. Místo letní přípravy. To pro mě byla také velice dobrá zkušenost, protože si teď víc vážím toho, že můžu hrát hokej. Nikdy jsem neměl cestu vyloženě vydlážděnou, prošel jsem si téměř všemi ligami. Až v Benátkách se to skutečně zlomilo, tam to klaplo. I když je pravda, že jsem dlouho neměl jistotu. Přišel jsem do Benátek snad 14 dní před začátkem sezóny, podobně tomu bylo i v Chrudimi.

Cestovatel Honza Jaroměřský

2007/08 – Mladá Boleslav, Nymburk

2008/09 – Vrchlabí, Trutnov

2009/10 – Vrchlabí, Děčín

2010/11 – Chrudim

2011/12 – Benátky n/J

2012/13 – Benátky n/J

2013/14 – Olomouc

Pozn.: Uvedeny jsou pouze seniorské týmy

První sezóna v dresu Benátek se mi povedla, byl jsem hodně spokojenej. Dařilo se mně i týmu. V mužstvu byli dobří kluci, s trenérem to bylo skvělý. To všechno pro mě znamenalo ten klíčový zlom, kdy jsem si mohl říct: Jo, tohle mě opravdu baví. Bydlel jsem doma, na tréninky jsem to měl chviličku. Ale cítil jsem, že v další sezóně se moje pocity zase změnily. Je pravda, že jsem vyhrál bodování obránců, ale přístup v týmu začal být hodně odlišný.

Nadřazenost libereckého týmu byla postupem času ohromně znát. Přišlo mi to tak, že Liberec řekl: „Hele, bude to takhle a takhle.“ A prostě to tak bylo. I atmosféra v týmu byla čím dál víc hustší. V Liberci koupili nového hráče, tím pádem šli kmenoví kluci Bílých Tygrů do Benátek a už to bylo. Mně začali naznačovat, že jsem zřejmě zapomněl hrát hokej a že nehraju to, co oni chtějí. Minulou sezónu jsem v Benátkách prakticky nezačal, byl jsem tam navíc. Následně se to však otočilo, když měl zrovna Liberec početnou marodku a musel si vzít hráče z Benátek. Mně potom zavolali z Benátek jako nějakýmu odpadu čtyři hodiny před zápasem, že budu hrát. Bylo už ale takové všelijaké, i přesto že mi tam pak pár bodů napadalo. Týmu se však nedařilo, skončili jsme v baráži, i když to bylo docela těsné.

Jsem ale velice rád, že si mě všimli v Olomouci. Doufám, že si mě tady vybrali hlavně proto, že mi hokej alespoň trochu jde. Z toho pohledu mě to těší, protože mi olomoucké angažmá žádný agent nedomlouval. Celkově mě nikdo nikam nikdy netlačil, ani bych to nechtěl. Spousta kluků třeba říká: „Musíš udělat tohle a tohle, jinak se do extraligy nedostaneš.“ Ale takovým způsobem se chovat nechci. Kdybych extraligu nehrál, nebudu kvůli tomu brečet, i když bych byl možná trochu smutný, že se mi to nepovedlo. Ale uvidíme, třeba to někdy dopadne dobře a nakouknu do ní.

Třeba s Olomoucí …
To by bylo úplně nejlepší, abych řekl pravdu. To bych byl naprosto šťastnej. Třeba se nám to povede letos či příští rok nebo někdy potom. Mám to tu rád, líbí se mi tu, jsou tu na mě hodní, aniž bych chtěl někomu lézt do zadku (smích). Když mi před sezónou zavolal pan Fiala, že by měl zájem, abych tu hrál, nebylo co řešit. Zatím se nám tu daří, jsme nahoře a já se konečně můžu dívat, jestli jsme druzí nebo třetí, a ne desátí nebo jedenáctí. I kluci v kabině jsou super, myslím, že tu mám spoustu kamarádů.

Jsem nerad sám, musel bych si vyrobit Wilsona

Měl jsi ve své hokejové kariéře spoluhráče, na kterého nikdy nezapomeneš?
Nej spoluhráči byli samozřejmě kluci z juniorů, se kterýma jsem vyrůstal od mala, i když jich už spousta hokej nehraje. Kdybych měl říct jednoho z dospělého hokeje, tak řeknu jméno Lukáš Král, na toho nesmím zapomenout. To by bylo ode mě nefér. Díky němu jsem se prakticky dostal do Chrudimi i Benátek, dokonce jsme se spolu potkali v Děčíně, když měl zrovna v Chrudimi nějaké potíže. Hráli jsme spolu v první formaci v Benátkách i v Chrudimi. Lukáš se uměl udržet na puku, uměl nahrát a i díky němu jsem sbíral hodně bodů.

Prozraď, jaká je tvoje neoblíbenější zmrlina
Já moc zmrzlinu nejím, jsem spíš slanař. Ale jednou jsem byl ve Stráži na wakeboardech a tam jsem si dal čabajkovou s hořčicí. Opravdu (smích). Dělají tam takové příchutě jako zelená, slivovice a podobně. Takže pokud je někdo zmrzlinář, doporučuju si zajet do Stráže pod Ralskem, tam si může dát jakoukoliv příchuť. Já však oblíbenou nemám.

Nejdůležitější věc, kterou by sis měl vzít na opuštěný ostrov
Jednoznačně rodinu. Dítě a manželka jsou pro mě to nejdůležitější. Jsou naprosto parádní. Ale kdyby to měla být opravdu věc a měla by být jedna, byl by to asi nůž, ten je praktickej. Ale nejradši bych si vzal někoho s sebou, protože dělám rád věci ve více lidech. Takže určitě ne něco, ale někoho. Možná bych si z nějakého míče udělal Wilsona, kterej by byl můj kámoš, jako tomu bylo ve filmu Trosečník.

Který moment ve své kariéře považuješ jako za ten největší?
Zatím jsem ještě extra velkej moment v kariéře nezažil. Co bych snad mohl zmínit je to, že jsme s juniorkou v Mladé Boleslavi postoupili do extraligy, to bylo hezké. Oslava byla taky krásná (rozesměje se). Velkej moment mohl nastat potom, kdy boleslavský áčko postoupilo do extraligy, jenže management se rozhodl, že dá přednost dražším hráčům.

Jinak se zatím ničím velkým chlubit nemůžu. Jak už bylo zmiňováno, moc bych si přál, kdybych s Olomoucí postoupil do extraligy. Je to i takovej cíl, ale myslím, že ne jen můj, ale všech kluků, co jsou tady. Doufám, že nám to bude v Olomouci klapat i co se týká rodinné stránky a budu tu hrát až do stáří (směje se). Určitě by bylo pěkný zkusit Rusko, líbilo by se mi i Švýcarsko, kde bych si otevřel třeba vlastní golfový hřiště. Říkám to s nadsázkou, nikdy jsem nebyl takovej, že bych měl sen hrát NHL a žít jenom tím. Hrát hokej do čtyřiceti? To ne.

Možná by tomu tak bylo, kdybych tehdy dostal v Boleslavi alespoň šanci, vedení se ale rozhodlo jinak. Já se na to však ale takto nedívám, svoje mladá léta jsem si naopak hrozně užil, myslím, že kdekdo by mi je mohl závidět. Ničeho nelituju. Teď jsem táta, bydlíme s rodinou v Olomouci, kde nám je super. Tohle období si fakt užívám a doufám, že v něm dosáhnu konečně i toho vrcholu.