Helmu dolů: Kuba Herman

David Jahoda, Karolina Martinková
O L O M O U C – Druhý díl rubriky „Helmu dolů“ už poznal světlo světa! Po Honzovi Jaroměřském nyní máte možnost se blíže seznámit s útočníkem, který na Hané válí už třetím rokem, Kubou Hermanem. Hokejka není jediný nástroj, kterým umí vytvořit nezapomenutelné zážitky, jeho největším koníčkem je hra na bicí. Jestlipak víte, na koho se může „Hermoš“ obrátit, když je mu nejhůř? A co třeba výprava do Vietnamu? Vše se dozvíte v rozsáhlém rozhovoru. Přejeme příjemnou zábavu.

Je známo, že mezi tvé koníčky patří zejména hraní na bicí. Jak ses k tomu dostal?
Taťka hrával a ještě pořád hraje na bicí, takže přes něho. Od takových třinácti čtrnácti jsem s ním jezdil na zábavy se dívat a tak. Nějak mě to oslovilo, takže jsem to od něho odkoukal a začalo mě to bavit. Učil jsem se sám, žádné hodiny hudby u mě nehrozily. Taťka ale nikdy nechtěl, abych se více věnoval bicím než hokeji.

Co tě na bubnování nejvíce baví?
Je to super koníček a hlavně super odreagování. Když hraje člověk na bicí, úplně vypne a přijde na jiný myšlenky. Na nervy je to určitě dobrý. (směje se)

⇒ Útočník Kuba Herman

Býváš před vystoupeními s kapelou nervózní?
Né, nervózní … to se takhle nedá říct. Snad jen minulý rok, kdy jsem hrál s tátovou kapelou v Přerově na náměstí a byly tam tři čtyři tisíce lidí, tak jsem nervózní možná trochu byl, ale i tam to po první písničce ze mě hned spadlo. Je to něco, jako když hrajete hokej. Když je třeba plnej stadion, taky to z vás spadne ihned po prvním střídaní.

Bubnoval jsi někdy před více lidmi než v Přerově na náměstí?
Myslím, že před více lidma jsem určitě nevystupoval. Ale mám radši, když hrajeme jen na nějakých zábavách, je tam 300 lidí a všichni se baví, než když je někde tisícovka lidí, všichni sedí na lavičkách, na parketu nikdo není a vy hrajete jen tak.

Hledáme zpěváka

Skupina, ve které hraješ, nese název Kameron. Jak vlastně vaše kapela vznikla?
Nějak jsem to založil já. Kamarád, kterej hrál na kytaru, měl bratrance, kterej hrál taky na kytaru, tak jsme se dali nějak dohromady. Teď to bude tři roky, co opravdu hrajeme. Předtím se to pořád střídalo, střídali se kytaristi, basáci … Bohužel na to není příliš moc času, kvůli sezóně, většinou teda hrajeme přes léto a někdy v zimě, když je nějaké volno nebo na Silvestra, tak se udělá nějaká akce. Potom okolo Velikonoc, březen duben, tam už se dá taky většinou něco domluvit. Záleží ale na tom, jak dlouhá sezóna je. Léto je však zdaleka nejlepší.

Rozhovor můžu využít k tomu, abych podal inzerát. (usmívá se) Momentálně totiž hledáme zpěváka, kterej nám odešel, skončil kvůli škole. Je na konzervatoři v Brně, navíc letos maturuje, takže toho má poměrně hodně, proto odešel. Nyní jsme tedy čtyři členové a hledáme zpěváka.

⇒ Hermoš alá Ringo Star

Kdo vymyslel jméno Kameron?
Ani nevím, vymyslel to jeden z kytaristů a my na to všichni kývli.

Má vaše skupina i vlastní písničky nebo jen takzvaně půjčujete písničky od známých kapel?
Máme asi šest vlastních písniček, ale až se dáme zase dohromady, tak bychom chtěli nahrát nějaké cédéčko.

Které skupiny patří mezi tvé oblíbené a kterého interpreta si nejraději zahraješ?
Dá se říct, že mám rád úplně všechno. Na bicí se dá odbouchat disco nebo nějakej rap, je to tam všechno nasamplované. A co ale nejradši hraju? Jsou to rockové věci – Kabáti, ACDC nebo mám hodně rád Bon Joviho. Ale jinak si poslechnu všechno, nebráním se žádnýmu stylu muziky, je mi to plně jedno.

Máš i nějaký hudební sen?
Né, to určitě ne. Třeba na jednom menším fesťáku už jsme hráli, ale že bych nějak v tomhle směru snil, to ne. Mám bubnování vyloženě jako koníček, že se jdu pobavit a odreagovat se, spíše takhle to beru. Ne, že bych s tím chtěl někam prorazit nebo něco podobnýho, navíc si myslím, že je to v dnešní době hodně těžký.

Vysloužil sis v některém z týmů, ve kterých jsi hrál, i přezdívku spjatou s bubnováním?
Vůbec, to si nemyslím.

Co na tvůj koníček říkají spoluhráči?
Nevím, nic neříkají (směje se). Někdy na mě třeba ukazují, že si něčím o něco klepu nebo se mě párkrát zeptali, jestli je bubnování těžký, jak se na bubny vlastně hraje. Sem tam, když hraje něco v rádiu, tak se mě ptají, jestli bych to zahrál, ale jinak nic extra.

Pes je nejlepší přítel člověka

Máš doma nějakého zvířecího mazlíčka?
Mám psa Rastyho, znamená pro mě hodně. Narodil se 6. září 2011, takže už má přes dva roky. Mrzí mě však, že v poslední době ho moc nevidím. Jsem totiž spíše u přítelkyně, takže ho vidím, jen když přejíždíme k nám domů. Ale jak už jsem řekl, je pro mě opravdu hodně. A kdybych si ho chtěl vzít s sebou k přítelkyni, už bych snad ani nemohl, protože si ho naši strašně oblíbili. Rodiče se o něho perfektně starají, za což jim moc děkuju. Když však mám čas, tak za ním pokaždé rád jdu, vyjdu si s ním ven. On je ale takovej mazlík, až možná moc rozmazlenej. (usmívá se)

⇒ Kubův psí přítel Rasty

Myslíš, že si člověk může ke psovi vytvořit i takový vztah, že se na něj může v uvozovkách obrátit, když je mu nejhůř?
Pes je ti vždycky věrnej. Pokaždé když přijdeš domů, vždycky tě vítá, ať se děje, co se děje. Jak se říká – pes je nejlepší přítel člověka.

Jaký máš názor na to, když má někdo psa přímo v bytě či domu?
My ho zrovna máme v bytě (směje se). Jezdíme ale často k babičce na zahradu, která bydlí asi dva kilometry od nás, tam se vyběhá. Babička má navíc taky psa, takže si vzájemně pohrajou. Myslím si, že se u nás nemá špatně.

Itálie, Rhodos. Co třeba Vietnam?

Co ty a cestování? Která místa už jsi navštívil?
Letos jsme byli s přítelkyní v Itálii a v Řecku. V Itálii jsme byli jenom víkend, tuším, že jsme tam odcestovali po přípraváku v Jihlavě. Hned po ranním tréninku jsme vyjeli, byli jsme tam od pátku do neděle. A v Řecku jsme byli na ostrově Rhodos, kde to bylo perfektní. Nevím ale, jestli bych se tam vydal znovu, ostrov byl sice pěkný, ale z hotelu jsme nadšení nebyli. Třeba jídlo nám vůbec nechutnalo. Ale bylo tam krásně, navíc jsme si půjčili auto na dva dny, takže jsme projeli komplet celý Rhodos, od vrchu až dolů. Myslím, že příští rok bude na řadě něco jiného, možná Španělsko. Na to je ale ještě čas, někoho z nás beztak ještě něco napadne a nakonec poletíme poznat Evropu nebo dokonce svět. (usmívá se)

⇒ Kuba s přítelkyní Karolínou na ostrovu Rhodos

Preferuješ relaxační dovolenou nebo máš rád spíše poznávací zájezd?
Právě Rhodos jsme zvolili proto, že se i na něco podíváme, je to tam opravdu krásné, hodně památek a tak dál. Mám však určitě rád i ten relax, letos jsme ale zvolili poznávací dovolenou, tak snad příští rok bude relax. Například někam do pětihvězdičkového hotelu, odkud člověka nikam nepustí. Ale na druhou stranu, když jedete třeba na Rhodos, máte stále co dělat a nenudíte se. Letos jsme byli jenom ve dvou, ale třeba příští rok pojedeme nějaká větší banda, a to se relax v hotelu dá využít určitě lépe.

Máš nějaké vysněné místo, kam by ses chtěl jednou podívat?
Nevím, procestoval jsem toho už hodně, ať už sám nebo s reprezentací (mládežnickou). Ale hrál jsem v Kanadě, tam jsme cestovali prakticky téměř přes celou zemi, i v Americe (USA) jsme odehráli pár zápasů, takže tam jsem všude byl. Ale třeba do Dominikánské republiky nebo Vietnamu, tam bych se určitě rád podíval. I když v dnešní době tam jsou různé nemoci, tam se zase unáší lidi … někdy se člověk bojí někam vyrazit.

Angličtina žádná věda

Navážu na Kanadu, kterou jsi zmiňoval. Hrál jsi jednu sezónu WHL (Western Hockey League), hokej v Kanadě má téměř stejný význam jako víra. Jak jsi to vnímal ty?
Lidi v Kanadě hokej opravdu žerou. Město, ve kterým jsem hrál, nebylo tak velký, ale i tak … když šel člověk po ulici, každej ho zdravil, všichni věděli, o koho se jedná. Strašně příjemní lidi tam byli, každej se s tebou bavil, každej se ptal, jak se máš, nebo v obchodě se s vámi začali bavit. Je tam opravdu jiná mentalita lidí. Přímo na hokeji byla však trochu komornější atmosféra, byl tam sice většinou plnej stadion, ale nebylo to tam tak jako tady, že lidi bubnujou a řvou. Ale když se hraje pořádně do těla nebo je k vidění nějaká šance, tak se tam taky začne tleskat a hulákat. Mělo to tedy svoje pro a proti. Musím ale říct, že se mi tam líbilo, jak hokejově, tak ta krajina okolo, zázemí … měl jsem i perfektní rodinu, ve které jsem bydlel, takže jsem si nemohl na nic stěžovat. Navíc jsem se tam za jeden rok naučil anglicky víc, než za celej život ve škole. Po téhle stránce mi to dalo fakt hodně.

Kdybys jenom připomenul – jak se jmenovalo město, kde jsi hrál?
Moose Jaw, v provincii Saskatchewan. Je to kousek od Calgary. Teda, říkali nám, že je to kousek od Calgary, ale je to osm hodin od Calgary. Pro ně je to kousek. (směje se)

Když jsi tam šel, měl jsi už nějaké základy angličtiny?
Tak měl jsem angličtinu od třetí třídy, tak něco jsem uměl, ale přišlo mi, že jsem nic neuměl, když na mě promluvili. Takže fakt jsem se tam naučil hodně za ten rok.

Jak na tebe působily situace, kdy jsi musel dát rozhovor, ale ještě jsi moc jazyk neuměl. Byl jsi nervózní?
Když jsem něco dělal, tak hlavně člověku vždycky pomáhali. Když se tam točila nějaký videa nebo tak, to se točilo snad nastokrát. Takže… (směje se) Člověku to napsali, on se to naučil, pomáhali mu… Tam se to neřeší, jak tady, není takovej pravopis a není to tak spisovný, jak když se učí ve škole, je to prostě něco úplně jinýho. Nějaký předložky nebo něco se tam vůbec nepoužívaj a pak přijdu do školy na písemku a koukám na to jak… jak nevím na co. Je to něco úplně jinýho.

Jak jsi zvládal to cestování tam?
Mně to upřímně ani nějak nevadilo. My jsme jeli třeba den předem, když to bylo daleko. Nelítali jsme, neletěli jsme ani jednou, jezdili jsme autobusem. Třeba když jsme jeli do Ameriky, tak jsme jeli nějakých osmnáct hodin, ale tam se vlastně jelo už dva dny předem, tam se trénovalo, odehrálo se tam šest zápasů za dva týdny nebo za deset dní a pak se zas jelo zpátky do Kanady. Takže vlastně na trip.

Stadion tam byl jaký?
Stadion tam byl menší, než je tady, tam byly vlastně jenom tribuny z boku, taková prohlá střecha, něco jak je ve Vsetíně, jestli bude někdo vědět. Tu sezónu, co jsem tam byl, stavěli novou halu, už byla, když jsem odešel. Teďka už je tam velká aréna, nevím jak velká, já jenom viděl, jak se stavěla.

Sleduju ještě, kdo tam hraje, ale už tam nikoho neznám, už znám tam jenom toho kustoda, co tam je, co jsem se díval na stránky. Protože tam to strašně obměňujou, trenéry a všecko, velice často. Tu druhou sezónu, co jsem tam nebyl, už bylo celý vedení úplně přeházený.

S jakými hráči, kteří se někde proslavili, jsi hrál?
No, vím, že Travis Hamonic hraje za New York Islanders, ten tam hraje asi druhou sezónu už. Ale hrál jsem proti Jordanu Eberlemu, ten hraje v Edmontonu. Pak Eakin, ten je v Dallasu. Strašně moc hráčů, proti kterým jsem hrál, už hraje někde v NHL nebo v reprezentaci, třeba Granlund, ten je v Minnesotě. Jsou tam kluci… Stejnej ročník jak já, to byl Quinton Howden, vím, že byl draftovaný Floridou. Ale já to nesleduju, zápasy Floridy, tak nevím, jestli nehraje na farmě. Jestli hraje už v NHL, to nevím.

Dost mladých hráčů teď odchází do zámoří, čím myslíš, že to těm klukům může pomoct?
Záleží, jakou kdo má povahu a jak kdo na sobě pracuje. Mně to hodně dalo, když jsem tam přišel a všichni na sobě dřeli. Tam byl kondiční trenér, všichni po tréninku šli trénovat, před tréninkem na sobě makali. Každej tam na sobě dřel a každej chtěl být nejlepší a tam ta dřina byla taková… není to jak tady, tady se člověk třeba po tréninku sbalí a jde dom, ale tam všichni se fakt oblékli a šli třeba do posilovny nebo jezdit na kole, cokoliv. Fakt tam na sobě dřeli i přes tu sezónu, kdy bylo hodně zápasů.

In-line? Měl jsem problém zabrzdit

Máš zkušenosti s in-linem hokejem. Je těžké se po konci sezóny přeorientovat na kolečka?
No, jsou tam ta kolečka, ale člověk si zvykne za dva tréninky… Já s tím problém nemám, já jsem měl problém naučit se zabrzdit na jednu stranu, ale to už jsem se doučil. Je to taková zábava, člověk to nějak nehrotí. My jsme s Přerovem postoupili do extraligy, ale já jsem tu extraligu ani hrát nechtěl, takže byly dva týmy… Je to vyloženě jenom koníček, člověk se jde pobavit. Je tam skvělá parta lidí, jsou to většinou hokejisti, co mě kdysi trénovali v Přerově v přípravce. Nebo mladí trenéři, co skončili kariéru a jenom trénují. Když zmíním třeba Láďu Kočaru, nebo Karel Plášek, to je vlastně Přerovák, ten tam taky hraje. Nebo chodíme trénovat malý kluky, v Přerově se ten in-line celkem rozrostl, jsou tam všechny kategorie. Uvidíme, jak to bude, tam ten pán, co se o to stará, tomu dává hodně a chce, aby to dotovalo město. Jsem zvědavej, kam se to posune, loni to bylo celkem vysoko, tak su zvědavej, kde to bude další sezónu.

Brzdíš normálně jako na ledě, tam jsou speciální kolečka. Je to samozřejmě pomalejší než hokej, je to bezkontaktní, jsou tam jiný pravidla – nesmíš nahrávat přes červenou čáru třeba. Je to jiný, ale člověk si za pár tréninků zvykne. Stejně se udělají dvě cvičení a pak se vesměs hraje. Letos tam hrál Tomáš Kundrátek, předloni hrál Kuba Svoboda, co hraje za Kometu.

Máš třeba cíl zahrát si za reprezentaci?
Ne, to ne. Jak říkám, já se tomu tak nevěnuju. Chodím tam, abych něco dělal v létě, i když tréninky vždycky byly úterý, čtvrtek a já to kvůli letní přípravě nestíhal. Takže jsem třeba chodil trénovat mladší kluky. V letní přípravě máme dvoufázový tréninky, člověk to nestíhá a taky si chce odpočinout, takže jsem je jenom chodil trénovat.

Na co bychom se tě zeptali dál…
Jestli chcou fanoušci lekce na bicí, tak jim je dám! (směje se)

Jaká je tvoje nejoblíbenější příchuť zmrzliny?
Zmrzlina? Byl jsem teď poprvé v Itálii, a tam mi chutnala nejvíc. Tam to jídlo… Já jsem tam za ty tři dny přibral snad tři kila (směje se). Lasagne, špagety, pizza a po každým jídle zmrzlina. A tam je jeden kopeček jak u nás čtyři a já jsem si vždycky dal dva. Ale nejvíc teda asi čokoládovou, já jsem strašně na sladký, takže…

Co by byla jediná věc, kterou by sis vzal na opuštěný ostrov?
To mě nic nenapadá, to bych si musel promyslet. Jako přítelkyni asi, nooo… Ve dvou je to lepší, no.

Na kterého hráče, se kterým jsi hrál, nejraději vzpomínáš?
Já jsem zas s nikým moc nehrál… Ale třeba jak jsem byl v dorostu ve Zlíně, tak jsem byl rád, když s náma šli trénovat, vzpomenu třeba Karla Rachůnka nebo Petra Čajánka. V Třinci jsem byl s Radkem Bonkem, tady s Jirkou Dopitou. Těch jmen by bylo hodně a vždycky, když jsem byl na ledě, tak jsem je sledoval. Určitě jsem si z toho vždycky něco vzal.

Tentokrát nenechám nákupy na poslední chvíli

Je to tedy opravdu, jak se říká – že zkušený hráč dokáže ostatní motivovat už jen tím, že na tom ledě je?
Určitě, já si myslím, že určitě jo. Vnímám to hodně kladně.

Co se ti nejvíc líbí v Olomouci?
Líbí? (chvilku ticho) Šantovka se mi nelíbí. Ale líbí se mi tady náměstí, pěkný město. Ale já tady skoro pravidelně třikrát za měsíc jdu s přítelkyní do kina. Takže tam asi chodíme nejvíc, tam se nám líbí, v kině (směje se).

Co Vánoce, jak prožíváš nákupní horečku?
Mám vybraný dárky, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Už jsem se chystal tenhle týden, ale uvidíme. Vždycky jsem vyběhl 23. nebo 24. prosince a nakoupil jsem všechno. Ale letos to budu řešit už teďka, ať je klid.

Letos přes Vánoce nehrajete. Myslíš, že je to tak lepší nebo je lepší mít odehranou sezónu dřív?
Já si myslím, že to vyjde úplně nastejno, protože loni jsme končili 19. února, letos stejně tak. Zas přes ty Vánoce si odpočineme, někdo sice radši hraje… Ale mně se to líbí, že člověk může být s rodinou. Sice jsou tréninky, ale to mi nevadí. Nikam necestujeme, loni jsme jeli do Písku nebo kam… Ono je to stejně na střídačku, ne? Jednou se hraje, jednou ne. Letos to vyšlo na volno, ještě nevím, jak to bude, to nám řeknou tak v půlce prosince. Bude pár dní volno, a jinak budeme trénovat a připravovat se na další rok.

FOTO: Karolina Martinková, Tomáš Otčenášek, osobní archiv Jakuba Hermana