Helmu dolů: Mario Cartelli

Jméno Cartelli už na první pohled připomíná italský původ. Zjišťoval sis někdy více informací? Třeba o svém rodokmenu?
Jo, zjišťoval. Jak jsem hrál teďka v Itálii, byla možnost italského občanství. Já jsem to v osmnácti nebo ve dvaceti odmítl, hrál jsem totiž za nároďák, no a tehdá se nemohlo mít dvojí občanství. Ale teď jsem si to zase všechno zjišťoval. Mám nyní doma papír ohledně toho, že kdybych jel zase do Itálie a přihlásil se tam, tak můžu mít i italské občanství a italský pas. Moje rodina pochází kousek od Udine, jmenuje se to Tramonti di Sopra, vesnice, kde je vlastně celý náš rodokmen. Jsem vedenej i na italské ambasádě. Byla tam ale podmínka, že když už jsem to jednou odmítl, musel bych se nahlásit na úřadech a v té chvíli bych měl italské občanství i pas. Hned bych si tam mohl napsat i Mattea a Marca (synové), a manželka by mohla až po roce, protože tam jsou nějaké zákony… Každopádně, kdybych tam jel, do roku bychom mohli mít všichni italské občanství.

Tví prarodiče pochází přímo z Itálie, nebo už se narodili v Česku?
Ne, byl to můj praděda, kdo se narodil v Itálii. Můj děda se narodil už zde a táta taky zde.

Když jsi byl menší, bavili jste se o italském původu s rodiči často?
O italské rodině úplně ne. Ale v Karviné byla docela velká italská komunita a můj otec zná dost z těch italských rodin. Když jsem byl ještě malej, pamatuju si takové oslavy, kde se sešly právě dvě italské rodiny. Dokonce jeden ten známej, nebo známej… jeden z té italské rodiny má v Karviné pizzerii. Můj otec tam ty kontakty má pořád a udržuje to. Bohužel já už jsem úplně rodilej Čech, takže mě se to týká už jenom v tom, že jsem byl v Itálii.

Honzík a Pepík k příjmení Cartelli asi nesedí

Setkal ses někdy během své kariéry s nějakou kuriozitou, kterou by způsobilo tvé příjmení? Třeba že by si někdo podle jména myslel, že nastoupí proti Italovi?
No, když jsme hráli v Benátkách, jeden z hráčů na mě ze střídačky křičel: „Fucking Italien“ (pousměje se) … Já jsem mu odpověděl, že jsem Čech jak poleno a že ta jeho angličtina je mizerná.

Jak už jsi zmínil, tví synové se jmenují Matteo a Marco. Chtěli jste schválně zachovat ten italský původ?
No, s manželkou jsme si říkali, že Honzík a Pepík k příjmení Cartelli asi nesedí (usmívá se). My jsme se tak na tom, ne domluvili, ale vyšlo to tak nějak spontánně. Nakonec první byl Matteo a druhý Marco, všichni vlastně začínáme od „M“. Já jsem Mario, Martina (manželka), Marco a Matteo.

Narazili kluci už na nějakou situaci, že by se jich na jméno ptal třeba někdo ve škole, nebo podobně …
To zatím ne, protože oni mají české zdrobněliny. Ten menší je Mareček a starší je Matoušek.

A sami se o italský původ zřejmě sami také ještě nezajímají, že?
Ne, nezajímají. Spíš se hodně zajímají o to, kdy pojedeme zpátky do Itálie, no (usmívá se).

Hrají už taky hokej?
Ten starší už umí bruslit, i když to není zatím úplně perfektní, ale … Chtěl jsem ho už teďka dávat na hokej, v listopadu měl pět let. Ale z mého hlediska, jestli je to brzo nebo akorát, to je pro mě otázka. Sám jsem se totiž naučil bruslit v sedmi letech a myslím si, že na takovej ten dril, aby ráno vstával v šest hodin a v sedm hodin šel na led, je pro něj ještě docela brzo. A myslím si, že by prvně měl mít větší rozhled v tom, jestli hrát hokej, tenis, fotbal nebo něco takového. Jediný trénink, který tu navíc připadá v úvahu, je v úterý o tři čtvrtě na pět a on už v tu dobu chodí na takovou jakoby gymnastickou přípravku, kde se učí různé věci, což si myslím, že je pro to dítě důležitější, než se už odteď soustředit pouze na hokej. Ale určitě, jak skončí tato sezóna a začne nová, tak začne ten hokej už dělat. Dám ho do toho, a když ho to bude bavit, zůstaneme u toho, když ne, tak ne.

Hokejový zápas zdobil pohled na sjezdovku

Už o tom byla řeč. V minulé sezóně jsi poprvé hrál v Itálii. Jaké to tam pro tebe bylo?
Když to řeknu z hlediska rodiny a z hlediska toho, kolik času jsem tam hrál, byla to asi nejlepší štace v mé kariéře. Nedá se to srovnávat, to bysme srovnávali asi jabka s hruškama, prostě by to bylo neporovnatelné. Tam se hraje zkrátka úplně jinej hokej. Když jsem tam poprvé přijel, tak tam bylo mínus sedmnáct stupňů, zimní stadion v patnácti set metrech nad mořem a já jsem měl apartmán ještě o dalších padesát metrů nahoře, takže patnáct set padesát. Ty stadiony byly většinou ze dřeva, kromě Cortiny (Cortina d´Ampezzo), kde je plechová aréna, ale je celá prosklená, takže člověk vidí večer i na sjezdovku, když se hraje. Tréninky byly o půl osmé večer, zápasy o půl deváté, takže se ráno člověk vyspal, byl celý den s rodinou, potom odešel na trénink, potrénoval, přišel domů, najedl se a šel spát. V tomhletom to bylo úplně ideální. Náš mančaft nebyl úplně ideální, to byla spíš taková kinder banda, kde bylo jen pět importů, jako zahraničních hráčů a ti to museli zvládnout, museli hodně hrát. Byli tam ještě nějací tři nebo čtyři staří Italové, ale celý tři měsíce jsme odehráli na čtyři beky, takže to bylo dost náročné, ale po hokejové stránce … Člověk se prostě vyhrál. Trénoval nás český trenér Miro Fryčer a bylo to fajn i v tom, že jsme tam byli česká kolonie - David Turoň, Jakub Šindel a já a Frygo (Miroslav Fryčer). Bylo super, že člověk naskočil a odehrál za zápas 30 minut.

Podle tvého podívání lze tedy vydedukovat, že jak manželce, tak synům se tam muselo líbit.
Úžasný, vzpomínáme na to. V létě jsem chtěl zpátky do Itálie, nepřišla však žádná zajímavá nabídka, až teď na konci, ale to už jsem byl domluvený tady a já jsem v tomhle směru zásadový, že pokud se někde domluvím, tak zůstanu. Itálie ale byla ideální i v tom, že si to tam rodina zamilovala. Nejen to prostředí, které bylo úžasné. Všude hory kolem nás, člověk vyjel za deset minut autem a byl na Passo Pordoi, Passo del Sole, což jsou jakoby sjezdovky a hotely zhruba dva tisíce metrů nad mořem a člověk, když tam přijel a sedl si na terasu a všude bylo mínus pět stupňů a na té terase, když svítilo sluníčko, člověk se dokázal i opalovat. Bylo to opravdu úžasné. My jsme bydleli v Peni, ale to bylo hned vedle Canazei a Alba di Canazei. V těchto různých městech byla dětská hřiště a další různé věci. Dalo by se říct, že to bylo takové středisko. Normálně tam žije asi tisíc obyvatel, ale v té „high season“ tam bylo i deset tisíc lidí. Bylo to krásné, napadlo tam dva a půl metru sněhu, a to bylo prostě fantastické.

Jak ses v Itálii domlouval? Umíš italsky?
Jak už jsem říkal, je to středisko, kde jezdí hodně lyžařů, zejména zahraničních, takže se tam člověk domluví anglicky. Samozřejmě na ledě jsem se naučil sprosťárny, že jo … (směje se). To bylo hned. Když jsme jezdili třeba do obchodu, tak jsme si s manželkou psali, co chceme nakoupit a hledali jsme si to v italštině, chtěli jsme do té italštiny jakoby zapadnout. Já, když jsem potom přijel z Itálie, tak jsem se snažil učit italštinu sám. A třeba hlavní majitel toho týmu, ten anglicky zase neuměl, takže pokaždé, když přišel, tak se akorát ptal, jestli je všechno v pořádku, my mu řekli jo „Noto bene, sí“. Nebo nad stadionem byl krámek, kde my jsme často chodili, třeba jenom pro pečivo nebo tak. A protože jsme měli takový týmový bundy, tak ne, že by ti lidi tam tím úplně žili, ale věděli, o koho se jedná, tak ta jedna paní, když jsem jí řekl, že chci chleba, tak mi řekla, že ne. Říkala mi to v italštině, takže když jsem příště přišel, musel jsem jí to říct v italštině, což bylo super.

Jak probíhala komunikace v týmu? Říkal jsi, že tam pár cizinců bylo a asi ne všichni uměli italsky.
Angličtina. Oni jsou zvyklí. Převážně v těch italských týmech tam bylo minulý rok pět nebo šest možných zahraničních hráčů a převážně to tam byli Kanaďani. Takže ti hráči jsou zvyklí na to, že umí anglicky.

Byli jsi v Itálii už někdy předtím? Myslím tím, ještě před svým angažmá v týmu Fassa.
Na dovolené. Byli jsme na Sardínii, a poté také v Lago Di Garda, což bylo asi dvě hodiny nebo dvě a půl hodiny od toho města Val di Fassa, kde jsme byli. Takže jsme s manželkou předtím byli dvakrát v Itálii.

Lákalo tě podívat se i do velkých měst jako je Milán nebo Řím?
No, my jsme hráli i v Miláně, ale abych řekl pravdu, to Miláno je strašně rozlehlý. Samotné Miláno má něco přes milion obyvatel, ale celá ta oblast má něco přes čtyři miliony. A když se tam jelo, tak tam bylo takový šeravo a spousta domů … Tam se vyznat, to by bylo opravdu těžké. Ale do toho centra by mě to lákalo, lákal by mě i Řím určitě, Neapol a takovýhle velký města. Doufám, že se někdy zadaří, že bychom tam mohli jet třeba na prodlouženej víkend a že to tam projedeme. Přemýšleli jsme taky nad tím, že bychom jeli do Benátek, v té době, kdy jsme tam byli, ale potom se od toho nějak upustilo. Někdy jsme měli třeba tři dny volno, ale nakonec jsme tam nejeli.

V Itálii je bezpochyby sledovanější fotbal. Jsi vlastně fanouškem fotbalu a chtěl by ses podívat i třeba na zápasy AC Milán nebo Interu Milán?
To by mě nelákalo, ale vím, že oni tím hrozně žijou, protože kluci z kabiny, Italové, ti se o fotbale bavili pořád.

Co ty a italská kuchyně? Naučil ses i sám něco uvařit?
Tak já vařím už delší dobu doma sám, takže to je v pohodě. Ale člověk se tam pak přiučí, že místo kečupu si radši dá na to nějaký pesto, dá si na to trochu parmazánu a bohatě to stačí. Teďka když máme chuť na pizzu, tak třeba jedeme pro pizzu, ale prostě není to ono.

Profesionální hokejista, také však výtečný masér

Málokdo ví, že máš masérské kurzy a i pomáháš svým spoluhráčům, když mají nějaké problémy. Jak ses k tomu dostal?
No, jde o to… Člověk musí přemýšlet, že už nejsem nejmladší, a musí přemýšlet, co budu dělat po své kariéře. A já jsem k tomu svým způsobem vždycky tíhnul, to byla jedna věc. Druhá věc – už jsem zažil tolik zranění, prostě jsem na to měl nějakou smůlu, tak mě to vždycky zajímalo, když jsem měl nějaký problém s vlastním tělem nebo když jsem musel chodit k fyzioterapeutovi, tak jsem se hodně na to vyptával, hodně jsem se tomu věnoval. Takže je to i vyčtený, i z vlastní praxe. Tahle ta práce, jak jsou masáže, kinezioterapie. Chtěl bych se naučit ještě další spoustu věcí, protože mě to naplňuje a dělá mě to šťastným. Proto bych se tomu chtěl věnovat.

Takže po konci hokejové kariéry se budeš orientovat tímto směrem?
Chtěl bych se tomu určitě věnovat. A nejen to, teď jsem si tři roky za sebou dělal svoji letní přípravu sám, takže i ten kondiční trénink… Vlastně celkově práce s tělem, s tou tělesnou schránkou; od tréninku a stabilizační cvičení, přes regeneraci jako je masáž a sauna, po nějaký podpůrný prostředky, jako jsou kineziotapy a takovýhle věci. Chtěl bych potom ty vědomosti, které mám a které získám, nějak sesumírovat a věnovat se tomu a pomáhat lidem.

Jak dlouho už se o tyto věcí zajímáš?
Tak masérský kurz jsem si dodělal letos, i když už jsem to začal dělat minulej rok. Ale měl jsem docela těžké zranění, při kterém jsem to dělat nemohl, tak jsem to dodělal teď. Ale vím, že je to prvotní kurz, že je nutná i praxe, a musím se dál vzdělávat. Ale k práci s tělem tíhnu už delší dobu, protože jsem vyzkoušel thajské masáže, vyzkoušel jsem různé fyzioterapeuty… Každá technika, jak byla ta Vojtova metoda a různé tyhlety věci, tak mě to vždycky hrozně moc zajímalo a měl jsem vždycky štěstí na fyzioterapeuty, že mi to vysvětlovali. A já jsem se o to dál zajímal… Takže nevím, ono to tak vyplynulo samo asi. Asi každej člověk má danej nějakej… ani ne osud, ale nějakej úkol, kterej tady má splnit, a prostě mě to tam vede.

Spoluhráči se svěřili, že masáže umíš udělat opravdu dobře. Dá se s nadsázkou říct, že jsi tu druhý kustod?
Ale to né… Zatím je to v té fázi, že když kluci mají s něčím ani ne problém, ale prostě se chcou na něco zeptat, tak za mnou přijdou a já jim můžu poradit. Ale prvotní věc je, že se teďka musím pořád starat hlavně o sebe, abych podával dobrý výkony. Takže je to spíš takové okrajové, ale když kluci přijdou a zeptají se na můj názor, tak jim ho řeknu. A já věřím, že jim vždycky poradím tak, aby se udrželi zdraví a na ledě, a když udělají, to co jim řeknu, tak myslím, že je to může posunout zase o kousek dál.

Zajímáš se o tu lékařskou stránku věci i hlouběji, nejenom co se týká masáží?
Čtu různé časopisy, kde třeba jsou lidi, kteří jsou maséři a zabývali se třeba dál lymfatickýma masážema. Teď jsem dostal k narozeninám knížku ohledně lymfy, proč například lidi nemůžou zhubnout, proč mají různé problémy, různé otoky… A člověk si to přečte a najednou mu spousta věcí začne doklapávat a řekne si: Jo, tak tohleto má smysl. A v tomhle smyslu se v tom tak nějak vzdělávám a posouvám se dál, abych ty informace, které mám, předával dál.

Hráči se často po konci kariéry vydají tou cestou, že získají pozici ve vedení týmu. To tě neláká?
No, neláká… Já nevím. V tuhle chvíli je to tak, že mě to směřuje k té práci s lidským tělem. Ale já se ničemu nebráním. Jak říkám, ten lidskej osud je takovej, že co je dáno, tak to je dáno, a co má být, tak to má být. Když by přišla nějaká taková nabídka, určitě bych to rozmýšlel a určitě bych se zeptal sám sebe, jestli bych to chtěl dělat nebo ne. Ale teď v této fázi ještě chci hrát hokej nějakou dobu. A taky vzdělávat se v tom lidském těle a tímhle směrem to nějak směřovat. Teď jsem jeden trénink byl s obráncema a docela by mě to bavilo, třeba ta pomoc mladším hráčům, kteří jsou na začátku své kariéry nebo můžou tu kariéru mít. Jim pomáhat by myslím nebylo špatný.

Bible? Člověk se z ní pořád učí

V dotazníku v soupisce jsi zmínil, že máš rád knihy. Jaký žánr nebo autor tě nejvíc zajímá?
Tak doma mám knihovnu a ta už je bohužel plná, takže si budu muset pořídit novou… Mám něco přes 200 knížek, jednu dobu jsem opravdu kupoval všechno. Mí oblíbení autoři jsou Paulo Coelho – to je spíše mystika a esoterika; pak na druhém místě je asi Bible, protože člověk se z ní pořád učí. Další knížky souvisí třeba s buddhismem, Osho, různé takové věci… To jsou knížky, které rád čtu. Potom mám doma knížky právě o masážích, kuchařky… Mám doma (Richarda Davida) Bacha, to je taky spíš esoterika. Ale taky si řád přečtu třeba Irvinga, Grishama a teďka ještě… Abych na někoho nezapomněl… Je jich fakt hodně těch knížek a já se ničemu nebráním, ale spíš když si chci číst, tak chci, aby ta knížka měla hloubku, aby to mělo nějakou váhu.

Zmínil jsi Bibli – jsi tedy věřící?
Věřící… Jak by se to dalo říct? Věřící ano, ale ve smyslu, že nejsem křesťan, nejsem buddhista, ale nějaká ta duchovní cesta… To určitě ano.

Máš před zápasem nějaké rituály? Jsi pověrčivý?
Pověrčivý ani tak moc ne, rituály to má asi, si myslím, každej… Ale já jsem poslední dobou ty rituály odboural, protože to trošku omezuje toho člověka. Takže spíš jenom, že se oblíkám stejně, ale na tom už ani tolik nezáleží, spíš se uvnitřňuju a soustředím se na to. Takže třeba zmlknu, soustředím se sám na sebe a na ten zápas.

Většinu své kariéry jsi měl na dresu číslo 64. Proč zrovna tohle?
No já jsem vždycky hrával s trojkou a v Olomouci, když jsem začínal, jsem měl jedenáctku nebo dvanáctku, to už nevím. Potom jsem přišel do Třince a dostal jsem 32, takže celou dobu jsem hrál s třicet dvojkou. Pak jsem přišel do Plzně, tak tam 32 už byla zabraná, tak jsem to vynásobil dvěma a hotovo (směje se). Takže já jsem to číslo na dresu nikdy neřešil, mně to je docela jedno, já na tu numerologii nejsem nějak moc vázanej.

Co by sis vzal na opuštěný ostrov?
(bez zaváhání) Rodinu.

Nejoblíbenější příchuť zmrzliny?
Podle chuti a podle nálady, to se nedá říct. Někdy si dám jablečnou, někdy skořicovou, někdy vanilkovou, prostě podle nálady.

Hráč, na kterého nejvíc vzpomínáš?
Já jsem nikdy neměl problém se spoluhráčema, vždycky jsem se všema vycházel. A musím říct, že jsem za tu dobu poznal spoustu dobrých lidí a dobrých hráčů a každýho si vážím.

Co se ti nejvíc líbí na Olomouci?
Svatý Kopeček.