Jsem hrozně rád, že mi trenéři dali šanci, usmíval se reprezentant Jakub Urbisch
Jakube, jak jsi se dozvěděl o nominaci do reprezentace a jaké byly tvé pocity?
Vůbec jsem to nečekal. Hrál jsem na x-boxu a najednou mi volal Aleš Jergl, že jsem v repre. Řekl jsem mu, že si dělá srandu. Aleš mi pak ale poslal fotku, takže jsem tomu uvěřil. Den na to přišla pozvánka do klubu. Jsem hrozně rád, že mi dali šanci.
Šlo o tvou první větší reprezentační akci?
První pozvánku jsem dostal, když jsem byl v Olomouci rok. Tehdy ale šlo jen o větší reprezentační kemp.
Trenér Přecechtěl se zmínil, že byla pozvánka natolik nečekaná, že se ještě narychlo a poměrně ve zmatku musely vyřešit některé administrativní věci.
Já jsem mu hned ten večer volal, protože jsem zjistil, že mám propadlý pas. Táta mi sice říkal, že do Finska pas nepotřebuji, že mi stačí občanka. Já mu ale tvrdil, že ne, že když máme mít pas, tak budu mít pas. Mám ještě německý, ale bylo by blbé jet s českou reprezentací a německým pasem (smál se). Tak jsem si nechal vyřídit rychlopas, pak jsme přišli na letiště a manažer nám řekl, že kdo nemá pas, stačí občanka. Takže jsem vyhodil peníze jen tak (smál se). Za tu zkušenost to ale rozhodně stálo.
Juniorská soutěž už je celorepubliková a ne rozdělená do tří skupin tak, jak je tomu v dorosteneckých extraligách, na koho z těch, se kterými se potkáváš v rámci zápasů, jsi tedy narazil?
S kým jsem se znal? S Karlem Vejmelkou, se kterým jsem byl celou dobu na pokoji, s Ostraváky, například s Ollenderem, Rudlem, Gřešem, Adamíkem. S těmi jsem pak jel i domů vlakem. Znal jsem docela dost kluků, protože jsem se s některými potkal na kempu „sedmnáctky“.
Nervozita se vrátila, když jsem nastupoval do letadla
Samotnému turnaji ve Finsku předcházel přípravný kemp v Třemošné, jak na to vzpomínáš?
Výborně. Myslel jsem si, že budu víc nervózní, ale když jsme byli v Třemošné, trenéři i kluci byli v pohodě, takže ze mě nervozita spadla. Tréninky proběhly dobře, ale pak se nervozita vrátila, když jsem nastupoval do letadla, protože to byl můj první let (smál se).
⇒ Sportovní areál Kisakalio, kde byla reprezentace do 19 let ubytovaná
Do Finska jste navíc odlétali spolu s reprezentačním áčkem, které se chystalo na zápasy Karjaly.
Nic zvláštního to nebylo, jen se pořád čekalo, protože áčko nastupovalo první. Měli jsme speciální letadlo, kde letělo áčko, my a sponzoři. Poprvé v životě jsem viděl trenéra Růžičku. Nijak jsem se s ním ale nebavil, jen jsem ho zahlédl z dálky, on mi pak řekl uhni mladej a já uhnul (smál se).
Znal jsi osobně někoho z reprezentace mužů?
Zdravil jsem jen Vitáska, protože hrál v Opavě, tak ho znám. On si mě ale nepamatoval. Pozdravoval jsem ho od švagra a ptal jsem se, proč nehrál, nic víc.
Ubytování ve Finsku bylo nádherné
O turnaji reprezentační devatenáctky se téměř neinformovalo, jak vypadalo vaše zázemí?
Bydleli jsme ve sportovním centru Kisakalio, což bylo uprostřed lesa asi čtyři kilometry od města. Bylo to ale nádherné. V areálu byl jak zimák, tak basketbalová hala, fotbalové a atletické hřiště, beach volejbal, tenis. Spousta dalších věcí, a pak takové jako by malé americké byty. Asi v deset večer jsme přiletěli do Helsinek, kde na nás čekal autobus. Tím jsme jeli zhruba hodinu a půl do sportovního centra. Ubytovali jsme se, celou dobu jsme tam pak i trénovali. Všechny tři zápasy jsme ale odehráli venku. Ten první byl asi šedesát kilometrů od toho, kde jsme bydleli, v Salo. Tam jsme vyhráli 6:4 a byl se na nás podívat i Slavomír Lener. Poprvé jsem tam zažil takovou atmosféru, bylo tam hodně dětí s vlaječkami, které křičely „Suomi, Suomi“.
Vrátili jsme se, něco odtrénovali a v sobotu jeli na další zápas do města Forsaa, což bylo 100 kilometrů vzdálené. Tam jsem chytal já, prohráli jsme 0:3, ale dostal jsem balíček pro hráče utkání. Podíval jsem se dovnitř a tam dárkový balíček Nivea. Stejně mi to pak na letišti zabavili (smál se). Ten třetí zápas jsme pak odehráli v Lohja.
Hned po zápase mě trenér pochválil
V prvním zápase s Finskem se vám podařilo vyhrát 6:4, ve druhém už jste se ale střelecky prosadit nedokázali (0:3), co se ale stalo v tom třetím, kdy jste prohráli nejvyšším rozdílem (1:6)?
Hodně na nás vletěli, kombinovali, stříleli a my už jsme do toho nedávali úplně všechno. Dost se na nás tlačili. Prostě se to stane. Finové byli trochu někde jinde. K čemu bych to přirovnal (zamyslel se)… asi jako by hrála naše juniorka proti áčku.
Říká se, že jsou finští brankáři velcí flegmatici, platilo to i o gólmanech na turnaji?
To je pravda, ten první gólman byl flegmatik se vším všudy. Šlo to poznat na první pohled. Když tam stáli bez výstroje, hned si člověk řekl „to je gólman, a ten taky“ (usmíval se).
⇒ Zatímco v Česku se na sníh ještě čeká, ve Finsku si ho reprezentanti užili dost
Vraťme se ještě k tvému výkonu na turnaji, proběhlo nějaké hodnocení ze strany trenérů už ve Finsku?
Hned po zápase mě pochválil trenér Pešán. Řekl, že jsem chytal dobře na to, že to byl můj první start. Druhý den před zápasem se se mnou ještě bavil a tvrdil, že se mu líbilo, jak jsem rozehrával, komunikoval s hráči, že jsem byl živý.
Nejbližší benzínka? Čtyři kilometry daleko
Turnaj nebyl nijak dlouhý, takže jste asi příliš volného času neměli, přesto, pokud už nějaký byl, jak jste ho trávili?
Měli jsme volnější den, když začínalo áčko na Karjale. Trenér nám zrušil jeden trénink, abychom se mohli dívat. My jsme se s Karlem Vejmelkou a ještě jedním klukem rozhodli, že se projdeme do benzínky na jídlo. Nejbližší ale byla čtyři kilometry daleko. Šli jsme ve sněhu, který roztával, a kolem nás jezdila auta. Takže si asi každý dokáže představit, že než jsme tam došli, byli jsme úplně mokří. Cestou zpátky jsme si objednali taxi, říkali jsme si, že to bude stát tak pět euro. Jenže pro nás přijel mercedes a platili jsme patnáct, a to za čtyři kilometry (smál se).
V Česku se o průběhu turnaje moc nevědělo, jak to ale vypadalo s návštěvností a atmosférou přímo v místě dění? Byla srovnatelná s tím, co jsi zažil například v Olomouci?
Na ty poměry, které v těch městech byly, to bylo dobré. Nejsou to žádné extra velké zimáky, je to tam jen na trénování. Byla tam tribuna, kam se vešlo asi sto lidí a zbytek stál okolo mantinelu. Nebylo to nic, kam by chodilo hodně lidí, žádná velká liga. Šatny jsme měli asi o velikosti naší posilovny, možná i menší. Já jsem dvakrát seděl na židli (smál se). Co se týče zázemí, tak je to v Olomouci lepší. Ve Finsku to bylo uzpůsobené jen třeba pro kempy nebo pro chlapy, kteří si jdou večer zahrát hokej.
FOTO: soukromý archiv Jakuba Urbische
