Pod pokličkou trenérské práce: Co všechno trenér musí nebo může?

Zuzana Spurná
O L O M O U C – Trenérovi Kamilu Přecechtělovi prošly během jeho působení v olomouckém klubu rukama všechny věkové kategorie od mladšího dorostu až po nejstarší tým, kohoutí áčko. Už deset let vede zároveň dva mládežnické týmy, a to mladší dorost a juniorku. Během suché přípravy se rozpovídal o tom, co všechno vlastně patří do práce trenérů. Výběrem hráčů, tréninky a zápasy to rozhodně nekončí!

Trenére, můžete nám na začátek přiblížit, jak vypadá váš klasický pracovní den?
Pracovní dny samozřejmě nejsou stereotypní, protože jak zimní, tak letní část sezóny jsou jiné. Do toho ještě patří školní období, takže přijímačky, problémy ve škole a podobně. Ale takový ten základní letní den začíná tím, že se ráno vstává kolem půl šesté. Pokud je posilovna na sedm, máme o půl sedmé sraz a od sedmi do čtvrt na devět se trénuje. Pak se jde na zimák, připravují se věci na odpolední trénink a řeší se problémy, které se vyskytly. Odpoledne začíná pravidelně ve tři hodiny mladší dorost, který má svou hodinu a půl, od pěti potom hned následuje juniorka. Takže to navazuje víceméně na sebe a problémy, které se vyskytnou, se řeší komplexně pro oba dva mančafty.

V současné době jde především o vyřizování přestupních lístků, dávají se dohromady kádry na další sezónu, to znamená, že musíme sehnat od všech podpisy na lístky pro příští rok, takže to je taková zdlouhavá práce, protože jednou hráč zapomene fotku, podruhé nezná svoje rodné číslo a podobně. Do této části patří i soustředění, kdy se musí jet dvakrát nebo třikrát do Náměště vyřídit všechny potřebné detaily od jídla, přes ubytování až po tělocvičny. Blíží se ke konci i školní rok, takže se dávají dohromady vysvědčení, řeší se, že spousta hráčů hrála v extraligových týmech, takže měli horší školní docházku. Chodíme po školách, vysvětlujeme a dáváme to všechno dohromady tak, aby bylo do konce června vše v pořádku.

⇒ Trenér juniorů a mladšího dorostu Kamil Přecechtěl

V zimě, pokud už jsou kádry připravené a hrají, se dělají přípravy na tréninky, kterých je trošku víc, protože tréninky na ledě jsou doplňované o ty na suchu. V létě má den nějaký svůj řád, v zimě je to o něco složitější, protože tím, že máme pouze jednu ledovou plochu a jsou různé předehrávané a dohrávané zápasy, trénujeme tak nějak nepravidelně, takže popsat nějaký řád zimního období snad ani nejde. Jediné, co je pravidelné jsou zápasy, kdy mladší dorost hraje ve čtvrtek a v neděli, takže se i v tyto dny připravujeme na utkání. Ve čtvrtek k tomu navíc patří i příprava na páteční zápas juniorky. Juniorka má svůj plán také dost nepravidelný. Hraje ve čtvrtek nebo v pátek a v sobotu, a podle toho se odvíjí příprava na jejich předzápasové tréninky. Dá se říct, že je to trochu komplikované, protože jednou trénujeme v deset dopoledne, jindy ve čtyři odpoledne, takže se i směrem ke školám musí dělat řada úkonů jako omluvenky, osobní doporučení, individuální plány apod.

Zmínil jste se, že kromě typických trenérských povinností řešíte i školní docházku svých svěřenců. Jak na různé omluvenky a domlouvání reagují učitelé?
Musím říct, že učitele chápu. Reagují podle toho, jak se chovají kluci. Pokud kluci opravdu prokazují zájem o studium, chodí a snaží se, tak se pak my s vyučujícími vždycky lépe domluvíme. Bohužel jsou ale i tací, kteří si myslí, že je bude hokej celý život živit a na školu kašlou. Nechodí tam ani dokonce v době, kdy tréninky nejsou. Já jsem s učiteli ve styku, takže se pokaždé dopracujeme k tomu, kdy se konaly tréninky a jestli tam kluci byli. Jednou z výjimek je Alex Rašner, jehož vytížení bylo enormní, kdy jsme ho využívali ve všech třech týmech a ještě hrál za reprezentaci. U něj si ale nemyslím, že to se školou dopadlo tak, jak to dopadlo proto, že by ji flákal. Bohužel to jinak nešlo. Řada z kluků, kteří studují VŠ, u mě dělá praxi už jen v tom ohledu, že si vedou deníky praxe, kontroluji jim materiály a připravují se do určitých hodin. Podporuji každého, kdo se chce vzdělávat.

Trénink má být přínosem, ne likvidací

Zastavme se u tréninků mládeže. Jak se připravujete na jednotlivé tréninkové jednotky?
Máme určité týdenní plány, ty jsou pak rozpracované na denní plány, kde je rozepsaný každý trénink, co se tam dělá, jak dlouho to trvá apod. Já jsem si na to koupil takový program, kde už jsou tréninky rozkreslené, takže to nemusím dělat sám a jen to obměňuji, přidávám své věci a zakládám povedené tréninky.

I přesto, že si tréninky připravujete dopředu, určitě už se vám stalo, že jste museli improvizovat…
Improvizujeme v podstatě pokaždé, protože jednou dva zavolají, že jsou nemocní, třetí musí zůstat ve škole a podobně a najednou vám z tréninkové skupiny o 28 lidech zbyde 13. U mládeže to jinak než operativně nejde. Když zaprší, tak nejsme zvířata, abychom hráče hnali ven, ale místo, aby se šlo na trávu, jde se dělat něco dovnitř a prohodí se dva dny. Improvizace je skoro základ (smál se). Můžeme trénovat na schodišti, na stanovišti, v tělocvičně a dalších místech. Když jsou vedra, tak je kluky nebudu tahat ven, aby mi někde zkolabovali, ale uděláme něco na ploše ve stínu. Musíme vycházet z toho, aby byl trénink přínosem a ne likvidací.

V současné době je pravděpodobně jedním z vašich hlavních úkolů kvalitně doplnit kádry. Probíhá z vaší strany nějaké seznámení nového hráče s klubem, týmem nebo pravidly?
Dostanou základní informace, kdy mají být na tréninku a jak to tu chodí. Dozví se, že po tréninku je minimálně patnáctiminutové vypracování, kdy každý dělá to, co potřebuje, může si zajít do posilovny a tím úkoly směrem ke mně končí. Pak nového hráče buď představím jednomu, který ho seznámí s ostatními nebo ho naopak představím rovnou všem. Někteří řeknou po třech dnech, že ještě neví, jak se jmenuje, protože nemají potřebu se seznamovat, ale ono si to časem spraví. Někteří si sednou a za půl hodiny znají všechny a jiným to trvá týden nebo čtrnáct dnů než se dají dohromady s celým mužstvem.

Letos to bude složitější, přibyla nám povinnost natáčet všechna utkání

Utkání se většinou hrají odpoledne nebo večer, mezitím máte ale i další povinnosti. Z čeho se zápasový den skládá?
Před každým zápasem kontroluji průkazky hráčů, jestli nemá někdo nějaký trest, chystám sestavu, protože přijde vedoucí mužstva, aby mohl rozdat správné dresy a udělat zápis. My na to máme takovou pomůcku, kdy mu v sestavě vyškrtám ty, kteří nehrají, a zbytek zůstává. To jsou takové ty základní věci. Pokud je to doma, tak si mezitím udělám trénink mužstva, které nehraje. Letos to bude ještě o něco složitější, protože nám přibyla povinnost natáčet všechna utkání, to už ale snad nebude moje starost. Vedoucí se stará o to, aby byly doplňované zápisy, kdy se s vedoucím soupeře po každé třetině sejdou a zkontrolují, jestli všechno odpovídá, protože někdy se stane, že se rozhodčí spletou. Po zápase se zápisy donesou kvůli podpisu, kdy se zakládají, pokud padl vyšší trest nebo se někdo zranil.

U mladšího dorostu a nově i u juniorky vám pomáhají asistenti. Jak si rozdělujete práci?
Ještě donedávna jsem měl asistenta u mladšího dorostu, se kterým jsme se radili, co jak bude. Teď se domlouváme s Ríšou Brančíkem, řeknu mu, na co to zaměří a trochu mu poradím, protože ta praxe přece jen ještě není tak dlouhá, ale jinak mu nechám prostor, stejně tak, když chodí Pavel Musil. O veškeré náplni ale zatím rozhoduji já. Střídačku koučuji já, ale jsme domluvení, že třeba řeknu „z téhle strany jsou provokace, hlídej tam ty kluky“. Když mi pomáhal Ondra Kavulič, tak byl jediný vyprovokovaný on, řval tam na ně, kluci byli v klidu (smál se). Ale rozdělujeme si úkoly například tak, že hlídá některé hráče, kdy mají jít na led a podobně. Jde i o to, že si můžeme po třetině promluvit, dát dohromady vlastní názory s jejich, a to je hrozně důležité.

Mužstvo musí mít nějakou tvář

Mít asistenta je asi důležitější u mladšího dorostu než u juniorky…
Samozřejmě. I proto mi první část soustředění mladšího dorostu pomáhal Pavel Musil, protože kluci jsou ještě taková „jelita“ a teprve si zvykají na určitou disciplínu, na to, že musí někoho poslouchat, že hokej je o nějaké herní disciplíně, ale i o té kolektivní a mužstvo musí mít nějakou tvář. U mladšího dorostu je to letos tak, že jsou tam starší kluci z loňska, kteří chtějí jít za určitým cílem. Ví, že jsou slušní hokejisté, a když na sobě pracují, jejich výkon jde nahoru. Ti mladší se jim pak podřizují a zjišťují, že když si vyskočí, ještě jim ti starší řeknou „poslouchej, dělej, co máš“. Pomaličku se to pak uklidňuje a je vidět, že za ty dva měsíce, kdy se takhle setkávají, se udělal pořádný kus práce a ani na soustředění nebyl žádný problém. Řeklo se, že je v sedm sraz a všichni tam byli, v šest nikdo nechyběl na večeři.

Zápasy se ale nehrají pouze na domácím stadionu. Co všechno je potřeba zařídit, pokud tým hraje mimo Olomouc?
Když jedeme například do Liberce, jdu za Milanem Ministrem a domluvíme se, že potřebujeme na devět autobus, v jedenáct někde jídlo. Většinou se to dělá tak, že obědváme tam, kde áčko a v restauraci už jsou zvyklí. Dostanu peníze a po zápase přivezu Milanovi faktury pro Sportovní centrum mládeže. Cestu jako takovou plánuji já. Vím, že chci být hodinu a půl před zápasem na místě, takže si spočítám trasu tak, aby to vyšlo. Když vím, že je špatná cesta, vyjíždíme ještě dřív, máme pak třeba přes dvě hodiny do zápasu a kluci mají o to víc času. Někdy je to dobře, někdy ne, protože pokud máme hodně času, kluci si třeba sednou do kabiny, zmalátní a jsou pak v začátku takoví špatní. Takže když přijedeme někam brzo, musím je všechny vyhnat ven, aby se šli projít, proběhnout, protože předzápasová rozcvička je moc krátká na to, by se probrali po cestě.

Kluci ví moc dobře, že když neodvedou, co mají, hned sedí

Po příjezdu na místo máte většinou ještě více než hodinovou rezervu. Jak ji vyplňujete? Pokud vím, kluky necháváte osamotě…
My se připravujeme celý týden na soupeře, který nás čeká, takže je zbytečné tam pak stát a koukat na ně. Oni ví moc dobře, že když neodvedou, co mají, tak hned sedí nebo se prostřídají. Já přijdu do kabiny před rozcvičkou, řeknu jim ty nejzákladnější věci, pak jdou kluci na rozcvičku a takové ty detaily, jako „dejte si pozor na šestku; tihle hrají přesilovku, jsou nebezpeční, hlídejte si je“ nebo při zápase pak „co jsem vám říkal, dávejte pozor“, tak kluci už pak ví, že třeba přijde křižná přihrávka a jeden už ho chytá. Takové detaily si říkáme před zápasem, ale jestli budeme napadat ve dvou, třech nebo ve čtyřech, to probíráme už třeba dva dny předem. Den před utkáním už trénujeme i systém, který budeme hrát. Já jsem tam pak tu hodinu před zápasem zbytečný. Kluci se potřebují uvolnit, povídají si, a kdybych si tam sednul, tak budou mlčet, protože řadu věcí nesmím slyšet. Když pak přijdu mezi ně pět minut před rozbruslením, už ví, že se musí soustředit.

Jsou hráči během zápasu ještě vůbec schopni vnímat nové nebo pozměněné pokyny?
Jsou dny, kdy jsem překvapený, jak rychle aplikovali nějakou věc, a pak jsou dny, kdy se divím, že tak jednoduchou věc nejsou schopní dát dohromady. Nevím, jestli je to třeba tím, že je soupeř rychlejší nebo naopak pomalejší, nebo je to tak jednoduchá taktická věc a jsou schopní ji zvládnout… Někdy přejdeme na věc, kterou jsme nikdy nedělali, na kluky to platí a perfektně ji zvládnou. Pak jsme schopní přejet i soupeře, který je o třídu lepší a naopak je úplně jednoduchá věc jako „tamtoho si sjeďte, choďte s ním“ a nejsou schopní dát to dohromady. Je tu pak ještě jedna věc, a to ta, že je velký rozdíl mezi juniorským a dospělým hokejem. Junioři jsou ještě hokejově nevyspělí, takoví naivní, nemají takové zkušenosti, takže to všechno chvilku trvá. V juniorské kategorii musí být všechno dané naprosto přesně – „ty si ho najedeš, a to tímhle směrem, levým obloukem k mantinelu a pojedeš s ním“.

Nikdy se nestalo, že by kluci zůstali na zimáku a neměli po návratu kam jít

Z některých zápasů se vracíte až po půlnoci, jak se pak řeší ubytování hráčů, kteří nejsou z Olomouce nebo jejího blízkého okolí?
Ti, kteří nejsou z Olomouce, tu ubytování mají, ale třeba jen ve školních dnech. Když přijedeme v sobotu pozdě ze zápasu, tak se domlouvají buď s kamarády z mužstva, anebo pokud jich je víc, klub zařizuje nějaké ubytování na jednu noc. Když áčko není doma, jdou na pokoj kluků z áčka. Vždycky se to řeší improvizovaně tak, aby si kluci měli jít kam lehnout. Nikdy se nestalo, že by zůstali na zimáku a neměli kam jít. Pokud jde o dlouhodobější bydlení, v poslední době se kluci ubytovávají v Hotelovém domě. Ti mladší jsou pak na zemědělském učilišti, kde mají nějaký dozor.

Po zápase tedy vaše práce končí příjezdem na domácí stadion…
Já mám za kluky zodpovědnost do doby, než po příjezdu ze zápasu opustí prostory zimáku. Uděláme jen krátké hodnocení typu „bylo to dobré, počkejte do zítřka“ nebo naopak. Nemá moc cenu to rozebírat, protože jsou plní emocí, takže je zbytečné je přechvalovat nebo buzerovat. Někdy jsou ale případy, pokud to třeba opravdu stálo za málo, tak se neudržím a dostanou vynadáno, nebo když to bylo výborné, pochválím je. Většinou ale ten den utkání nehodnotím, jen klukům oznámím, že mají patnáct minut na vyklusání a za tři čtvrtě hodiny odjíždíme, takže musí být všichni v autobuse. Stavíme se někde na jídle, kde dostanou dvacet minut a pokračujeme domů.

Vytipovávání hráčů je čím dál tím složitější

Základem úspěchu je kvalitní kádr. Ne vždy je ale možné poskládat ho z vlastních odchovanců, jak vybíráte hráče, pokud je třeba tým doplnit?
Jezdím po barážích a kvalifikacích, které přinášejí pro mužstva možnost postupu do extraligy, vytipovávám a sleduji hráče z nejbližšího okolí. Je potřeba říct, že je to čím dál tím složitější, protože jednak do juniorky tolik hráčů nedochází, ale už na začátku se do hokeje pouští stále méně lidí. Jediný způsob, jak najít nové hráče je objet zápasy, odsedět to tam, prohlédnout si kluky, poptat se trenérů. Může se ale stát, že někdo hraje za prvoligový tým a je tam z něj hvězda, pak přijde do extraligového týmu, kde se víc bruslí a kde jsou podstatně jiné podmínky a najednou je ztracený.

V Olomouci jsou i hráči ze zahraničí. Ty ovšem nemáte možnost vidět na vlastní oči, podle čeho se potom orientujete?
Tam je to vyloženě na doporučení, ať už agentů, kdy se ozvou a dají nabídku, my řekneme „ano, zrovna tohoto beka takového věku bychom potřebovali“, viz Luka (Kraigher).

Pokud chce „hokejový laik“ něco vědět o neznámém hráči, většinou se podívá především do statistik, jak důležité jsou ale pro trenéra?
Pro mě je to vyloženě jen doplňující informace. Pokud hledám gólmana, tak se podívám, jaký má průměr. Ale také záleží na týmu, kde hrál. Pokud jsou to třeba Třinec nebo Vítkovice a má dobrý průměr, tak ano, je to dobře, ale tyto dva týmy nedostávají góly, takže to asi nebude to, co hledáme. Pokud je to hráč v poli a vidím, že má spoustu trestných minut, tak je sice použitelný jednou za sezónu, když se to bije, ale takové hráče já do týmu moc neberu.

Mladí hráči by měli cítit konkurenci, a ne, že se jim nadbíhá

Stalo se vám někdy, že jste se o vytipovaného hráče musel přetahovat s jiným klubem?
Mockrát. To je skoro pokaždé. Většinou si je vyberou kluby jako Liberec, Karlovy Vary nebo Třinec a my jsme až taková druhá štace. Často si hráči vybírají místo, kde jim nabízí všechno možné, ale my jim nabízíme především hokej.

S kým probíhá komunikace o nabídce místa v týmu? U mládeže mají asi rozhodující slovo rodiče, ale co agenti nebo sami mladí hráči?
Jak kdy. Probíhají všechny tři varianty, ale já v prvé řadě preferuji komunikaci s hráčem, kdy mu řeknu, kdo a odkud jsem, co mu nabízím a pokud řekne, že má zájem, požádám ho o číslo na rodiče. Pak probíhá diskuze s rodiči. Někteří řeknou „ano, máme zájem, ale máme tyto podmínky“ a jiní naopak „ano, chceme ho poslat k vám, sami si to zařídíme u nás v klubu a zítra jsme u vás“. Nebo se stane, že se dozvím, že už mají nabídky odjinud a pak se tak trochu přetahujeme. Je to takový boj o kluky, ale určitě to není dobře. Měli by cítit konkurenci a ne, že se jim nadbíhá.

Byli jsme hodnocení jako druzí nejlepší v podmínkách pro mládež v celé republice

Stalo se vám někdy, že by hráč, o kterého jste měl zájem, nevěděl nic bližšího o klubu nebo netušil, s kým jedná?
Ještě se mi to nestalo. Musím skromně poznamenat, že už se asi pohybuji v hokeji tak dlouho, že mě hráči znají (usmíval se). Já se zajímám o ty nejlepší v klubech a ti se naopak zajímají o týmy, které jsou v soutěži nad nimi. Co se týče olomouckého hokeje, myslím, že za těch dvanáct let, co tu máme extraligu ve všech třech mládežnických kategoriích, už jsme v hokejovém podvědomí v oblasti práce s mládeží zapsaní slušně. To, že tu teď máme i extraligové áčko je další výhoda.

Chtějí rodiče vědět, kam svého syna posílají? Jezdí si třeba prohlédnout stadion?
To chtějí vědět skoro všichni. Myslím ale, že už jsme na stejné úrovni jako ostatní. To, že tu někomu nahoře na tribuně táhne na záda, je klukům jedno. Mají tu kvalitní ubytování, stravu ve stejné hodnotě jako áčko. Mládežnická extraliga navíc nabízí klukům i výstroj a hole. Byli jsme hodnocení jako druzí nejlepší v podmínkách mládeže v celé České republice. To ale není zásluha trenéra. Je to práce vedení, které tu vytvořilo takové podmínky. Do hodnocení se počítalo všechno, od počtu hodin na ledě, přes ubytování a stravu, až po výstroj. Jediné, na čem jsme hodně ztráceli, byl počet trenérů v klubu. Spolupráce trenérů mezi jednotlivými kategoriemi mládeže a juniorky a áčka byla podstatně lepší pro adaptaci než u některých jiných týmů.