Tři baráže v řadě: Doufal jsem, že se to letos nestane, řekl Tomáš Vošvrda
Tomáši, baráž se zvládla, což je určitě úspěch, jak ji ale hodnotíte ze svého pohledu?
Jelikož jsem naskočil až později kvůli nějakým komplikacím s kolenem, bylo to určitě těžší než v předchozích letech. Nastoupil jsem ale ve chvíli, kdy se tým semknul a fungoval tak, jako na začátku sezóny, tím pádem to pro mě bylo lehčí. Díky určitým typům kluků v šatně se to zvládlo.
Doufal jsem, že už se to nikdy nestane
Patříte k hráčům, pro které to byla již třetí baráž v řadě.
Tři baráže a dvakrát o padáka. Letos už jsem z toho totálně vycucaný. Doufal jsem, že se mi to letos už nestane, ale bohužel se to stalo. Naštěstí to ale dopadlo dobře.
První baráž jste zažil v sezóně 2012/2013 s Libercem, tehdy se Liberec také zachraňoval, v čem to bylo jiné?
Řeknu to jinak. Liberec je v podstatě velkoklub. Je tam neskutečně velké vedení, jen v marketingu pracuje šest lidí, obecně ve vedení je jich asi dvacet. Kdyby se tehdy spadlo, přišlo by o práci poměrně hodně lidí. Je blbé to říct, ale v Olomouci by se to asi nestalo, protože tady je těch lidí mnohem méně. Když jsem to zažil před dvěma lety v Liberci a viděl jsem, jak se kluci, kteří měli 600 nebo i 700 zápasů v extralize, začali po prohře v Boleslavi 0:7 bát o výsledky, nevěděli, co bude dál, jen bál, co bude s našimi kluky, kteří těch zápasů mají 50. Neměli takové zkušenosti a neuměli ovládat tlak, který v baráži byl, ale naštěstí se ukázal týmový duch, na kterém jsme to postavili loni. Znovu se padalo do střel, bylo to úplně o něčem jiném. Navázalo se na to, co bylo na začátku.
V Liberci tehdy nebyla pro baráž určená jasná brankářská jednička, více prostoru ale dostal Marek Schwarz. Na základě čeho jste se střídali?
Tam jsem nastupoval v podstatě ve všech zápasech proti Chomutovu. Tehdy jsme na tom byli podobně. V obou zápasech v Boleslavi jsme dostali sedmičku a byli na posledním místě. Vím, že jsme pak jeli do Chomutova a vyhráli jsme 2:0, v Boleslavi pak 4:1, ale jeli jsme do Olomouce, a to už jsem zase nechytal, takže tam jsme se do konce baráže dostřídávali. Tehdy mi v Liberci končila smlouva a nevěděl jsem, co se mnou bude. Člověk pak přemýšlí i nad tím, co se stane, když se spadne, kam půjdu. Takovým myšlenkám se člověk neubrání, někomu to pomůže a nakopne ho to, někoho ne. I když jsme tehdy byli ještě v polovině ve špatné pozici, zvládlo se to.
Spousta lidí nás odepsala dřív, než se začalo
Vzpomněl jste si na baráž s Bílými Tygry před začátkem té letošní? Byli jste v podstatě ve stejné situaci, jako tehdy Liberec.
V Liberci si tehdy nikdo nepřipouštěl, že by se mohlo spadnout, ani média. Tady, ještě než se začalo, proběhlo v médiích, že to Slavia a Chomutov zvládnou, ale my a Budějovice budeme v první lize. Myslím, že i většina lidí počítala s tím, že spadneme. Spousta lidí nás odepsala ještě před tím, než se vůbec začalo.
Spolu s vámi si třetí baráž v řadě zahrálo dalších dvanáct hráčů, projevily se nějak nasbírané zkušenosti?
Zkušenosti šly poznat hlavně v době, kdy se nám nedařilo, a to po Vánocích. Když máte v týmu zkušené kluky, kteří toho mají hodně za sebou, zastaví se šňůra proher na pátém nebo šestém zápase, u nás se to zastavilo na patnáctém. Pokud máte tři nebo čtyři nové kluky, moc se to neprojeví, svezou se s týmem, protože „spoléhají na to, že to ti zkušenější vezmou za ně“. Letos jsme měli zkušených kluků v týmu méně a o to to bylo těžší.
Shodou okolností se v baráži Liberce rozhodovalo o jeho bytí a nebytí v extralize až v posledním utkání, letos padl konečný verdikt pro Olomouc v tom předposledním.
Abychom v posledním zápase doma s Chomutovem museli, to už jsem nechtěl dopustit. Zažil jsem to před dvěma lety, kdy nás na tři dny zavřeli společně na hotelu, abychom spolu žili a buď to společně zvládneme, nebo ne. Ten zápas tehdy byl asi 55 minut 0:0, něco jako letos s Budějovicemi doma, ale bylo to asi 45:10 na střely. Může ale přiletět nešťastná střela z dálky a všechno se sesype. Naštěstí jsme pak dali gól v přesilovce pět na tři. Ten tlak byl ale opravdu šílený.
Seděli jsme v šatně, zapnuli jsme onlajny a modlili se, aby to tam spadlo
Předposlední kolo baráže, v Českých Budějovicích, jste nakonec zvládli, přesto jste nevěděli, jestli už jste zachránění, co se dělo v kabině?
Seděli jsme v šatně, vytáhli jsme mobily, zapnuli onlajny, pořád mačkali aktualizaci a modlili se, aby to tam spadlo. Potom Patýs (Pavel Patera) zařval „jo, je to tam“ a z každého to spadlo. Podařilo se mi získat dva juniorské tituly, ale myslím, že s tím to můžu srovnat. Je to o něčem jiném, ale emoce jsou stejné.
Došlo vám hned, že je po všem?
Došlo, okamžitě. V tom posledním zápase jsem ani nechtěl chytat, protože jsem si předtím dva týdny jen namlouval, že mě nic nebolí. V posledním kole už to fakt bylo z posledních sil a těšil jsem se na konec.
Jiří Trvaj je neskutečná osobnost, jen idiot by se od něj neučil
Teď už můžeme prozradit, že během sezóny a ani v baráži nebyl zdravotně v pořádku ani jeden z brankářů, jak náročné to pro vás bylo?
Nejhorší na tom bylo, že chyběl Trvka (Jiří Trvaj) a mně se to koleno začalo ozývat ještě dva týdny před tím, než jsem vysadil. Odchytal jsem s tím čtyři nebo pět zápasů, a jakmile přišel Jirka na led a byl připravený, vyměnili jsme se. Ještě doma s Plzní to šlo, ale pak jsme přijeli do Hradce a já věděl, že to asi na delší dobu bude poslední zápas.
Pomohlo vám, že jste měl, a zvlášť v baráži, vedle sebe tak zkušeného gólmana, jako je Jiří Trvaj?
Jednoznačně! Posunul mě zase dál. Učil mě nevnímat věci okolo. Ať už zápas skončil 2:6 nebo 1:1, přišel za mnou a ptal se, jestli jsem spokojený sám se sebou a dal jsem do toho všechno. Když jsem řekl, že ano, řekl: „tak to nemáš dál co řešit“. Statistiky a podobně ať si řeší jiní. Proto jsem se na to vykašlal. Trvka říkal, že kdo hokej chápe, tak ví, že když se padne 2:6, není to jen o gólmanovi. Kdybych měl Trvku u sebe dřív, jsem asi někde jinde. Pevně věřím v to, že mě příští sezónu zase někam dál posune.
Asi je tedy zbytečné ptát se, jak jste spolu vycházeli. I fanoušci si asi vašeho velmi dobrého vztahu mohli všimnout.
On je neskutečná osobnost. Má toho za sebou hodně, přes 700 zápasů v extralize, mistrovství světa, a kdyby se člověk od něj neučil, byl by to úplný idiot. Nedá se to popsat. On moc nemluví, ale spolu jsme mluvili hodně. Když se někam jelo, byli jsme spolu na pokoji, hodně jsme toho řešili. Nedá se mu dostatečně poděkovat za to, jak mě posunul.
Nedokázal jsem si představit, že by spadly dvě takové legendy jako Pavel Patera a Jiří Trvaj
O tom, co vám dal Jiří Trvaj, už jsme mluvili, dokážete ale říct, jestli a co jste dal vy jemu?
Když vedle sebe máte takového gólmana, cítíte vzájemnou podporu. On by musel říct, jestli jsem mu nějak pomohl. Vždycky jsem za ním stál. Když nám někdo řekl, že to byl náš gól, stáli jsme za sebou a tvrdili, že nepotřebujeme slyšet, že to byl náš gól, že víme, kdy uděláme chybu a kdy ne. Někdy se mě ptal, jak některé věci chytám, ale to mi spíš přišlo vtipné, že se mě ptá čtyřicetiletý gólman na takovou věc. Jsem za takový vztah hodně vděčný.
Jiří Trvaj ale letos nebyl jediným zkušeným hráčem v týmu…
Měl jsem to štěstí, že když bohužel odešel Seloš (Pavel Selingr), přišel Patýs (Pavel Patera), který sedí vedle mě. Naproti sobě jsem měl Trvku (Jiřího Trvaje). Stačí vedle těch lidí sedět a na člověka to nějak zapůsobí. Bohužel Patýs s Ivanem (Majeským) spadli loni, takže když jsem začal chytat, říkal jsem si jen, že si nedovedu představit, že by spadly dvě takové legendy českého hokeje, jako je Trvka a Patýs. I tohle byl pro mě takový hnací motor, že nemůžu dopustit, aby takoví páni hokejisté spadli.
