Roku, jak vás napadlo zkusit štěstí v Česku?
Po základce jsme se doma rozhodli, že chci v hokeji zkusit něco dokázat. Šel jsem do Rakouska, kde jsem i chodil do školy, do prváku a druháku. Pak jsem ale viděl, že už to nejde a nedávají mi tolik šancí, tak jsem se rozhodl jít do Česka. Byl jsem v Olomouci, ale tehdy vzali Matice (Jekliče), a tak jsem šel do Havířova. Hrál jsem tam za starší dorost a trénoval jsem s áčkem. Pak jsem se vrátil, byl jsem dva roky v juniorce a teď se snažím dostat do týmu (usmíval se).

Hokej na Slovinsku už v podstatě není

Jaké jsou podmínky ve slovinském hokeji?
Na Slovinsku v podstatě už není hokej, protože tam de facto není žádná liga. Je tam jeden takový poloprofesionální tým a jeden profesionální nedávno zkrachoval, takže bude hrát druhou rakouskou ligu. Lepší se to, ale pořád je to špatné.

Přemýšlel jste o Česku o to víc, když jste zjistil, že do tuzemských lig chodí Slovinci v podstatě pravidelně?
Myslím, že jsem tu byl asi jeden z prvních Slovinců (smál se). Vím, že když jsem přijel, byl v Havířově Reppe a v Boleslavi Mitja Robar s Mihou Štebihem. Nebyl to ale důvod, proč jsem šel do Česka, znal jsem jednoho trenéra, který mi to tu domluvil.

Jak těžké byly začátky v Rakousku, kam jste odcházel velmi mladý?
Na začátku to bylo docela těžké, ale zvykl jsem si. Navíc to bylo asi dvě hodiny od hranic a německy se domluvím (smál se).

Jak rychle jste si zvykl v Havířově a jak těžké bylo zvyknout si na českou dorosteneckou extraligu?
V Havířově mě přijali opravdu pěkně. Hodně jsem se tam toho naučil a z tréninků s áčkem jsem si toho hodně vzal. Byla i dobrá atmosféra v kabině, než jsme začali prohrávat. Bylo dobře, že jsem tehdy šel do Havířova, i když jsem si pak asi ve druhém zápase v juniorce zlomil ruku a měsíc nehrál. Bylo těžké se dostat zpátky.

Překvapilo vás, že jste měl možnost asi v sedmnácti trénovat s havířovským áčkem?
Hodně mě to překvapilo. Nemyslel jsem si, že mi hned dají šanci. Martin Janeček mi hodně pomohl. Trénovali jsme tam tehdy i s Danielem Kurovským a Jakubem Dudkem.

Česky jsem se dost naučil už během prvního roku

Obecně se ví, že spousta Slovinců rozumí česky, ale nemluví. Jak složitá byla aklimatizace v tomto směru?
Ani nevím. Zvykl jsem si docela rychle. Už během prvního roku jsem se naučil dost česky, takže na konci roku jsem se bez problémů domluvil.

Jaký byl po roce v Havířově návrat do Olomouce?
Bylo to jednodušší, protože jsem kluky znal už z předchozí zkoušky. Rozhodně to bylo jednodušší než v Havířově.

V juniorce tehdy působil i další Slovinec, Matic Jeklič, jak velká výhoda to byla?
Na jednu stranu to výhoda byla, ale kdybych měl vedle sebe pořád Matice, nenaučil bych se až tak česky, protože bych se bavil hlavně s ním. Proto bylo dobře, že jsem šel do Havířova, kde nikdo nemluvil skoro ani anglicky. Všechno vysvětlovali česky, proto jsem se to naučil.

Jak spoluhráči reagovali na to, když jste se například v kabině začali bavit slovinsky?
Byli jsme taková trojka s Bájou (Janem Beierem), takže jsme si z něj někdy v šatně dělali srandu a všichni řvali, že máme mluvit česky (smál se). Když jsme si ale chtěli něco takového říct, tak jedině slovinsky.

Naučil se někdo ze spoluhráčů, třeba Jan Beier, alespoň trochu slovinsky? Rozuměli vám?
Ani Bája moc nerozuměl (smál se). Byla nějaká slova, kterým kluci rozuměli, ale moc jich nebylo.

Dřív jsem byl ubrečené děcko, od Havířova jsem dospěl

V juniorce jste dostal poměrně hodně prostoru, na druhou stranu se ale příliš nedařilo. Jaké byly dva roky mezi juniory?
Dostal jsem dost prostoru, ale myslím, že v prvním roce jsme ani neměli moc hráčů. Těžko říct. Možná, kdybychom měli víc ‚devět šestek‘, které by hrály a byly třeba lepší než já, tolik prostoru bych asi nedostal. Asi to tak mělo být. Už na Slovinsku mi vždycky říkali, že i když půjdu někam pryč, budou domácí hráči spíš přede mnou, pokud nebudu aspoň o třídu lepší než oni. Tak jsem se snažil. V Havířově jsem dostal taky šanci, ale když jsem hrál špatně, trenér mě posadil. Dřív jsem byl takové ubrečené děcko, ale od Havířova jsem trochu dospěl.

Jak velký skok je to ze Slovinska, přes Rakousko do české dorostenecké a juniorské extraligy?
Když jsem byl na Slovinsku, bylo to ještě dobré. Ještě se hrálo áčko i juniorka. Teď už tam není nic. V Rakousku to bylo o třídu výš a tady zase o něco rychlejší a víc se hrálo do těla než v Rakousku. Chtěl jsem se zlepšit a něčeho dosáhnout, tak jsem šel do Česka.

Na konci minulé sezóny jste se dozvěděl o svém prvním startu za áčko poměrně nečekaně. Pár hodin před zápasem, kvůli viróze, která trápila A tým. Jak velké překvapení to bylo?
Vůbec jsem nečekal, že bych si mohl zahrát za áčko. Myslel jsem, že dostane přede mnou dřív příležitost někdo jiný z juniorky. Byla to neskutečná příležitost a jsem za to rád.

Byl jsem v šoku, že mi jako cizinci dali v áčku šanci

Měl jste čas být před zápasem nervózní?
Právě, že ne. Byly asi čtyři hodiny, když mi pan Fiala volal, že mám jít na zápas a sraz byl asi 16:30. Já se jen rozcvičil, šel na zápas a odehrál ho. Ani jsme nevěděli, že budeme hrát. Pan Venera nám říkal, že možná budeme sedět. Ještě na rozcvičce ale přišel Ostříž (David Ostřížek), že je mu špatně, a tak jsem hrál.

Kdy vám definitivně došlo, že jste si zahrál nejvyšší českou soutěž?
Asi až po zápase. Byl jsem v šoku z toho, že mi vůbec jako cizinci dali šanci a že budu na ledě.

Jak těžké bylo zvyknout si takhle rychle na nové spoluhráče, nový systém a na to, že oproti juniorské extralize je soutěž dospělých rychlejší a přesnější?
Bylo to těžší. Na tom prvním zápase jsem trochu padal a byl zmatený, protože to bylo všechno rychlé. Myslím si ale, že jsem si dost zvykl už během toho prvního utkání. Alespoň jsem se snažil.

Dá se říct, že start za áčko alespoň trochu vyrovnal zklamání z nepovedené sezóny juniorky?
Vyrovnal? To nevím. I tak mě hodně štvalo, že jsme byli dva roky za sebou s juniorkou poslední nebo předposlední. Myslím si ale, že nám chyběl lídr, který by nás táhl. Dostali jsme gól a všechno se pokazilo, protože všichni svěsili hlavy a mrzelo je to. Áčko pocit ze sezóny trochu zlepšilo, ale byl bych radši, kdyby to byla odměna za to, že jsme byli v play-off. Ani moje výkony v juniorce nebyly takové, jaké být měly. Spíš nahoru, dolů.

Jaké jsou vaše nejbližší cíle?
Zatím jsem si žádné nedal. Trénuji a makám naplno, abych se dostal do týmu nebo abych měl co nejlepší sezónu.