Chceme klukům poskytnout servis jak se patří, říká trenér brankářů Jan Littner

Honzo, jak došlo k tomu, že jste nastoupil jako trenér gólmanů v Olomouci?
Bylo to docela rychlé. Dozvěděl jsem se, že tady končí Jirka Trvaj, zkontaktovali jsme se s vedením, proběhly asi tři schůzky a dohodli jsme se, že tu nahradím právě Jirku.

Znáte se osobně s Jiřím Trvajem?
Já Jirku vnímal v Havířově už v době, kdy tam chytal. Pak odešel, tuším, do Vítkovic. Jelikož jsem vedl jeho synovce jako brankáře v Havířově a s Jirkou jsme se potkávali v poslední době docela pravidelně na jednodenních svazových kempech, můžu říct, že se známe.

Věděl jste, jak to v Olomouci chodí?
Olomoucký klub vnímám už nějakou dobu. Jezdil jsem sem s žáky na zápasy, vnímal jsme dorosteneckou, juniorskou i mužskou kategorii. Zatím se přesvědčuji o tom, že je to příjemný klub. Divočejší to bude asi v tom, že je tu jedna ledová plocha, která je dost vytížená. Já jsem na to ale zvyklý z Havířova, takže až se to zaběhne, bude to podle mě v pohodě.

Co vás nejvíc baví na práci s mladými hokejisty?
S Pospou (Tomášem Pospíšilem) jsme se shodli, že je to to, že mladí kluci hokej hltají, udělali by první, poslední. Nejvíc ale asi to, že především u mladých jdou nejvíce vidět výsledky, kdy začínáme tím, že je učíme bruslit, pak se dostáváme do nějakých pohybů, kluci si to užívají a mají radost z prvních zákroků lapačkou. Zápasy prožívají jak děti, tak rodiče a jsou v tom příjemné emoce.

Co je klíčové pro to, aby se brankář naučil nebát, že udělá něco špatně?
Důležité je vybrat brankáře. Sice je strašně pěkné, že dítě chce být brankář, ale když ho pak vezmeme třeba jen do tělocvičny a má strach chytit kopačák, asi je to náznak toho, že to není to pravé ořechové. Musí se sejít asi všechno dohromady. Brankář je tak choulostivý post, že to nemůže dělat úplně každý. I v té dětské kategorii je docela velký tlak na psychiku a je to náročné, i co se týče pohybů. Gólman musí umět pracovat se svým tělem.

Jak velké rozdíly jsou v přístupu k brankářům ve třídách, dorosteneckých a juniorských kategoriích nebo áčku?
Řekl bych, že každá kategorie je úplně jiná. U mládeže je to taková osa všeho, kdy se gólman musí připravit do mladšího dorostu. V osmé třídě by měl začít dělat ty největší pokroky, aby byl schopný chytat extraligové kategorie. Další průlom je asi mezi juniorkou a muži. Každé období je specifické.

Máte nějakou představu, čeho byste chtěl s mládežnickými i dospělými gólmany dosáhnout?
Budeme se jim snažit dát to, co je v dnešní době důležité, a sice, aby s nimi byli trenéři gólmanů co nejčastěji na ledě, protože to nejde tak, aby s nimi byl trenér jednou a čtyřikrát si pak na ledě dělali nekontrolovaně, co chtěli. S Pospou (Tomášem Pospíšilem) se budeme snažit, abychom klukům byli co nejvíce k ruce, a to nejen na ledě, ale aby i mohli přijít za námi, pokecat si, říct, co potřebují a co je trápí a co cítí. My jim budeme naopak říkat zpětnou vazbu ze zápasů, ať už s videem nebo že s Pospou sedneme na tribunu, budeme sledovat zápas, a pak klukům řekneme, co by šlo udělat lépe. Když to tak řeknu, budeme pro ně vrba, co je vyslechne, a pak jim budeme co nejvíce pomáhat.

Je pro vás výhodou, že spolupracujete s Tomášem Pospíšilem, který v Olomouci vyrostl a zná jej zevnitř?
To určitě výhoda je. Už na první schůzce jsme se bavili, jak která kategorie vypadá, kde je potřeba víc pracovat nebo někoho přivést, aby byli gólmani velká pomoc pro tým a ten se na ně mohl spolehnout. Jelikož jsem z Havířova, tak je pro mě i pomoc ve městě, protože se ho můžu zeptat, kde je nějaký areál a kde se dá něco sehnat. Není to pro mě pomoc jen na stadionu, ale i v osobním životě v Olomouci.

Nepřekvapilo vás, že budete spolupracovat s takhle mladým trenérem?
Vůbec ne, protože já sám jsem začínal s trénováním v jeho věku. Říkal jsem mu, že pokud cítil, že by chytání nebylo na nějakou dlouhou dobu, bylo asi daleko rozumnější a chytřejší začít se věnovat trenéřině, protože za pár let může mít ještě v relativně mladém věku výbornou pozici. Má výhodu, že začíná v extraligovém klubu a je jen na něm, jak k tomu přistoupí a jak bude makat. Myslím, že cestu má každý otevřenou.

Jak na vás po příchodu reagovali hráči?
Mám asi výhodu, že kluci v áčku jsou vesměs stejně staří jako já. Znám jich docela dost, protože hodně jich je z ostravského kraje. Dva nebo tři roky jsem byl u áčka v Havířově, takže některé jsem potkal tam. Kluci jsou ale zvyklí, že se realizační týmy docela mění, takže myslím, že v pohodě. Z gólmanů a všeobecně z klubu mám dobrý pocit.

Dá se říct, jaký jste typ trenéra?
Řekl bych, že u mě platí takové to „cukr a bič“. Nejsem typ, který vleze na led a jen řve, to se snažím spíš vůbec nedělat, ba naopak jsem ten, kdo rád pokecá a zasranduje, ale když vidím, že má někdo tendenci přerůstat přes hlavu, udělám si rázně pořádek. Nejsem ten typ trenéra, který má jasně dané, že vyrážečka bude takhle a přes to nejede vlak. Jsem ten, kdo se snaží gólmanům vyhovět a najít rozumný kompromis, aby to fungovalo v brance.

Máte představu o tom, jak budou vypadat tréninky během suché přípravy?
S Pospou (Tomášem Pospíšilem) už máme nějakou osu. Hlavně si to ale musí sednout, protože se ještě nějak měnily časy v dorosteneckých kategoriích. Probíhají první schůzky s mládežníky. Rodiče se všechno dozví, dáme to i na web. Myslím ale, že zatím máme sucho naplánované solidně. Bude to hodně pestré. Máme domluvené i prohlídky u fyzioterapeuta, aby děti měly servis i přes zdraví a my abychom věděli, jak na tom jsou a nic nepodcenili. Snažíme se na páteční tréninky sehnat trenéra juda, aby to byl servis opravdu jak se patří a využili jsme to na 110 %.