Tomáši, co vás přimělo se vrátit do Olomouce?

Po dlouhých letech, kdy jsem cestoval buď jako hráč nebo jako trenér, a asi třicet let jsem byl na cestách, jsem loni v Porubě, kde jsem trénoval juniorku, už koncem října řekl: „a dost“. Začal jsem chodit sem na zimák se svými vnuky. Starší má šest let a začal tady chodit do přípravky. Potkal jsem se s vedením a pan Fürst se mě zeptal, jestli bych nechtěl dělat mládež. Dali jsme si určitý čas na rozmyšlenou a já řekl ano. Zajímalo mě to a taky jsem rád, že jsem po dlouhých letech zpátky doma.

Co hrálo při vašem rozhodování největší roli?

Když mi byla nabídnuta devátá třída, byla to pro mě největší motivace, protože jsou to kluci, kteří jsou ve věku, kdy pro ně hokej přestává být zábava. Mají plus mínus čtrnáct let a je to pro ně strašně důležitý rok, protože je to takové první síto, kde dost hráčů může odpadnout. Ne všichni se dostanou do dorostu a pak je těžké někoho dalšího hledat, zvlášť tady v okolí. Mě ale nejvíc motivovala možnost klukům pomoct k tomu, aby se dostali do vyšší kategorie a dál pracovali.

Důležitá je spolupráce se všemi trenéry. Víc hlav víc ví

Jak motivovat a jak pracovat s hráči, kteří jsou právě v pubertě?

Musí se s nimi pomalu a všechno jim vysvětlovat, aby věděli, že všechno, co dělají, nedělají pro nás, ale pro sebe. V dorostu pak bude větší tréninková dřina a na to je třeba je připravit. Samozřejmě víc dřiny pak bude na ledě. Důležité bude se domluvit s trenérem dorostu, jakým hrají systémem a už je připravovat na to, že by měli přestoupit do dorostu. Nebude to pro ně jednoduché, ale zatím všichni trénují poctivě, není žádný problém. Uvidíme na ledě.

Jaká byla reakce hráčů na nového trenéra?

To je otázka spíš na ně (smál se). Doteď ale neví, co ode mě čekat. Budeme se postupně poznávat a já beru jako hroznou výhodu, že s nimi nejsem nijak obeznámen. Řekli jsme si, že jsme všichni na stejné startovní čáře a je jen na nich, jak se budou jevit na ledě a jak budou pracovat. Neznamená to, že někdo udělá chyby a bude sedět, ale důležitá je pro mě práce. Mají rok na to, aby se výkonnostně zvedli a případně přešli do dorostu.

Předpokládám tedy, že vaše spolupráce s trenérem dorostu Richardem Brančíkem bude hodně úzká…

Myslím, že určitě. Už teď jsme se dohodli, že chce v přípravě zkusit tři hráče, takže jsme mu tři poslali. Uvidíme, jak to bude dál. Samozřejmě je ale důležitá spolupráce se všemi trenéry, protože víc hlav víc ví. Je důležité předávat si informace jak o hráčích, tak i o hokeji obecně.

Každý klub má svůj osobitý herní styl. Jak náročné je pro trenéra zvyknout si na styl klubu, do kterého právě přišel?

Myslím, že to není problém. Hokej je v zásadě pořád stejný a jestli se hraje víc ofenzivně nebo víc defenzivně...to se pozná až na ledě a podle toho se vytvoří cvičení.

Vrátily se vám vzpomínky, když jste přišel do Olomouce?

Rozhodně! Taky jsem tu procházel mládeží a odcházel jsem až v 18 letech do Komety. Už je to hodně dávno (smál se).

Jeden trénink denně nestačí

Je něco, na co vzpomínáte, když jste byl ve věku kluků? Například jak vás v tom období vedl trenér?

Jsem zastáncem toho, že kluci musí zvýšit tréninkové jednotky a víc pracovat, protože já měl v jejich věku od svého otce individuální plán a trénoval jsem třikrát denně. Vím, že to zvládnou a pomaličku by se do toho měli dostávat. Pokud se kluci chtějí prosadit a dostat se nejen do dorostu, ale třeba i do extraligy, musí zapnout na automat a naučit se, že musí pracovat. Jeden trénink denně nestačí. Proto máme i dva tréninky denně a trénujeme sedmkrát v týdnu. Kluci musí zjistit, že jim nepomůžou ani rodiče, ani agenti, ale jen oni sami.

Jak si na intenzivnější tréninky hráči zvykli?

Zatím nemám odezvu, že by se to někomu nelíbilo. Samozřejmě jsou tu dojíždějící, například kluci z Uničova, kteří ráno chodit nemusí kvůli škole. Ta je totiž důležitá. Jinak se dá ale říct, že chodí všichni a pravidelně. Samozřejmě, pokud se někdo lehce zraní, tak vynechá. Zatím jsem ale spokojený.

Trénuje s vámi i Simona Izáková, je pro vás rozdíl vést i děvče?

Když jsem trénoval v Uničově, chvíli jsem vedl Vendulu Přibylovou, která teď byla i na olympiádě. Chvíli jsem v Porubě trénoval brankářku Kláru Peslarovou, která chodila na led i s áčkem. Nějaké zkušenosti se staršími hráčkami mám. Musím ale říct, že Simča trénuje poctivě, perfektně, takže žádný problém není.

Jaký cíl jste si vy osobně dal?

Myslím, že cíl každého trenéra u této věkové kategorie, by měl být posunout co nejvíc hráčů do dorostu, a to ne tak, že tam chybí místa, ale aby ten kluk rovnou zapadl a mohl třeba hned v prvním roce, který je hodně těžký, hrát. Pak bychom se taky chtěli pohybovat v horní části tabulky, abychom, pokud dojde k rozdělení na lepší a horší, patřili mezi ty lepší. Abychom měli kvalitní zápasy, protože právě takovými hráč roste.

Jaké jsou vyhlídky na další týdny a měsíce?

Trénovali jsme do konce června. Pak mají kluci volno a 31. 7. začínáme čtyřdenním soustředěním ve Vyškově. Pak už se přesuneme sem, odehrajeme přáteláky a budeme se připravovat na sezónu.

Letos se tu sešla velká část olomouckých odchovanců nebo bývalých hráčů a současných trenérů, kteří mají s Olomoucí nějakou spojitost, znáte se s někým z nich?

Znám všechny. Jak trenéry, tak třeba i rolbaře, ledaře a další. Teď jsem tu potkal i Jirku Látala, který tu má kluka a bylo příjemné ho vidět. S Pepou Podlahou jsem i hrával. Známých je tu dost (smál se). Těším se na to a udělám maximum, aby byli kluci spokojení a abych jim pomohl nastartovat kariéru.

FOTO (hcporuba.cz): Lukáš Bajgar