Nedělní povídání s Honzou Lukášem: fyzioterapeut Jakub Jarolím
Jako slepý k houslím. Dostudoval jsem na Fakultě tělesné kultury v Olomouci a hledal práci. Začal jsem pracovat v Horním Lánu ve Fyziomedu pod panem magistrem Urbanem. V průběhu června mi pak volal pan doktor Smékal, což byl také můj vedoucí diplomové práce na fakultě, že na zimáku shání fyzioterapeuta. Jestli bych to nechtěl zkusit. Bylo mi to blbé, protože jsem už měl ve Fyziomedu podepisovat smlouvu, ale nakonec jsem se tam zašel podívat a dopadlo to tak, že jsem tady.
Co tě vedlo ke studiím fyzioterapie?Už od gymplu, druháku nebo třeťáku mě fascinovalo lidské tělo a celkově biologie. Věděl jsem, že budu chtít jít tímto směrem. Hodně mě ovlivnila spolupráce s Verčou Kristkovou, která mi dělala dva roky fyzioterapeutku. Líbilo se mi, jak pracuje. Dávalo mi to smysl, líbilo se mi taky, že pomáhá lidem. Já chtěl studovat medicínu a být doktorem, nicméně jsem neudělal přijímačky, takže jsem nakonec šel na tu fyzioterapii. A jsem rád, že jsem ji nakonec zvolil. Nejsem zase takový studijní typ, takže bůh ví, jestli bych medicínu vůbec dostudoval. Ve fyzioterapii jsem se docela našel.
Olomouc se mi líbila. Naši tady studovali vysokou školu. Pak tady byla i možnost pokračovat v plavání, protože je tu plavecký klub. Umožnili mi tu trénovat, takže když jsem se pak rozhodoval, kam jít na výšku, zvolil jsem Olomouc. A už jsem tady zůstal, nějak jsem tu zapustil kořeny.
Vzpomeneš si na začátek své plavecké kariéry? Přece jen málo lidí ví, že jsi mistr světa a bývalý držitel světového rekordu…Já jsem tedy mimochodem do druhé třídy hrál hokej, ale to mi moc nešlo. Naši mě pak chtěli naučit plavat, protože měli strach, že půjdu někde okolo rybníka, spadnu do něj a utopím se. Maminka mě tedy dala na plavání, protože si myslela, že mi jen koupí plavky a brýle a bude to. V Novém Jičíně je klub Laguna, který dělal nábor. Oslovili mě, zda bych nechtěl začít plavat s ploutvemi. Ve třetí třídě jsem nastoupil na ploutvové plavání a zůstal jsem u něj aktivně osmnáct let. Ten sport je oproti klasickému plavání trochu menší, je v něm i trochu menší konkurence. My jsme hodně jezdili po světě, zcestoval jsem docela dost zemí. Přidali se k tomu taky nějaké úspěchy, což bylo příjemné zpestření sportovní kariéry.
Myslíš si, že existuje nějaké pojítko kolektivního a individuálního sportu?Je to velký rozdíl. V individuálním sportu se člověk musí spolehnout sám na sebe. V kolektivním trochu taky, protože individuality pak rozhodují o kolektivu. Pojítko? Pořád je to sport. Když do toho nedáš maximum a nesnažíš se, stojí to za prd. Hokej je oproti plavání komplexnější. Je tam více faktorů, které rozhodují o tom, jestli budeš úspěšný, nebo ne. Vy musíte číst hru, umět pracovat s taktikou a máte těch zápasů strašně moc, takže i nárok na fyzičku je větší. My jsme měli v plavání čtyři nebo pět vrcholových startů za sezónu. Pojítko je takové, že to je pořád sport. Pořád do toho musíš dát všechno.
Ty jsi byl dokonce vlajkonošem na olympiádě. To je určitá čest, že?Upřesním to. Nebyla to olympiáda, ale světové hry. Na olympiádě jsem nebyl, ploutvové plavání totiž není olympijským sportem. Přijeli jsme na světové hry a byl nástup na stadion. Vlajkonoš nebyl určen. Martin Doktor, který byl vedoucím výpravy se ptal, kdo je nejmladší. Nebyla tam celá výprava, nejmladší byla nějaká slečna, která to odmítla. Já byl druhý nejmladší, takže jsem vyfasoval vlajku. Pořadatel mi řekl, že musím držet rozestup dva metry za slečnou, která nesla lízátko s nápisem Česká republika. Protože jsem byl nervózní a chtěl jsem dodržovat pravidla, striktně jsem si ty dva metry držel a šel moc rychle. Na půl cesty jsem se otočil a všiml si, že je naše výprava asi patnáct metrů za mnou. Pak jsem se tomu smáli.
Dozvěděl jsem se, že máš zálibu v nošení zlatých věcí. Má to nějakou souvislost s medailemi?To je podpásovka. Nemám rád nošení zlata, ale stala se mi taková minela. Chtěl jsem si koupit nové boty, protože bylo vše zavřené a já už měl ty staré rozpadlé. Objednal jsem si na internetu nové boty a myslel jsem si, že jsou takové do žluta. Takové ale nejsou, mají zlatou patu, takže jsem vypadal legračně a ve FyzioMove si ze mě udělali legraci, koupili ještě zlaté řetězy a pověsili mi je na krk.
Vrátím se ještě k plavání. Nosíš dioptrické brýle. Nosil jsi je i v bazénu, nebo si se držel černé čáry? Nezačal jsi někdy plavat ve druhé dráze?Sice jsem slepý, ale ne tak moc, abych neviděl černou čáru pod sebou. Když jsme plavali v bazénu, nikdy jsem dioptrické brýle nepotřeboval. To, co jsem potřeboval vidět, to jsem viděl. Nikdy se mi nestalo, že bych přeplaval do druhé lajny. To by bylo spíš po nějakém večírku. Ale tam vlastně samozřejmě nechodím (směje se), takže to se mi stát nemohlo.
Chtěl bys ještě něco dodat? Například nějaké tvé přáni do další sezóny?Já doufám, že se nám podaří jít do sezóny v plné sestavě. Že to nebude jako v tomto roce, kdy se v začátcích zranili klíčoví hráči a byli zraněni dlouho, což dělalo problémy. Jsou tu různá zranění. Z přetížení, vyhozené ramena po špatném nastřelení pukem… Přeji si, ať se tohle nestává. A pak samozřejmě ať vyhrajeme titul.
Co je specifické pro olomoucký klub? Co se ti tady konkrétně líbí?Držíme pospolu. Jsem rád, že mě kabina přijala tak, jak mě přijala. Připadám si jako jeden z vás. Nevím, jak to chodí v ostatních klubech, ale když jsem se ptal kluků, kteří tu zkušenost mají, tak popsali, že v Olomouci kabina opravdu funguje nejlépe. A jde to i cítit, že jsme tady jeden za všechny a všichni za jednoho. Držíme při jednom, to se mi na tom líbí.
