Nedělní povídání s Honzou Lukášem: vedoucí strojovny Roman Spurný
Hrál jsem tady hokej od sedmi do osmadvaceti let. Do doby, kdy se tu postupovalo do extraligy. Je to pro mě srdcová záležitost. Chvíli jsem pak hrál ještě v Opavě a Prostějově. Potom jsem tady dovezl na hokej syna a bylo mi nabídnuto i trénování, tak jsem s tím začal. Po nějaké době se mě zeptali, zda nechci dělat ledaře. Toho jsem dělal asi třináct let. Teď jsem ve strojovně.
Na kterou z těchto „kapitol“ máš nejlepší vzpomínky? Jsou to vlastně takové čtyři různé odvětví. Mají nějakého společného jmenovatele?Má to společnou jednu věc – hokej. Hokej mám rád, to mě tady hlavně drží.
Jaké bylo trénování? Jak na něj vzpomínáš?Vzpomínám na to rád. Trénoval jsem jen děti, vlastně i tebe. Věnoval jsem se mládeži. S dětmi byla sranda, s některými rodiči se dalo dobře vyjít. Bavilo mě učit je bruslit, pracovat s hokejkou. Takové ty základy.
Co obnášela práce ledaře? Přece jen to není jenom rolba. Jak to vše funguje?Hráči ale nadávají pořád na led, směje se Roman Spurný
Práce ledaře je hlavně o tom udělat dobrý led. Aby hráči nenadávali. Oni ale nadávají pořád (směje se). K tomu přibývají ještě údržbářské práce. Když se něco pokazí, ať je to třeba protékání záchodu, rozbité zámky na dveřích nebo malování mimo sezónu.
Vzpomeneš si na nějakou perličku?Největší perlička byla tehdy, když se pokazil kompresor. Měli jsme jen jeden, žádný náhradní. Led se začal rozpouštět, nikdo nemohl trénovat a pan vedoucí musel jet do Nizozemska pro náhradní díly. Bylo to už opravdu na hraně. Kdyby kompresor ještě půl dne neběžel, byla by asi přerušena sezóna aspoň na tři týdny, a musel by se udělat kompletně nový led.
Jaký je proces tvorby ledu? A jak dlouhou trvá od té prvotní fáze?Začne se mrazit. Když je plocha namražená pod bod mrazu, ledaři začnou hadicí stříkat vodu. Udělá se půl centimetrová vrstva ledu a celé se to natře vápnem. Na to se položí papírové lajny a nastříká se další vrstva ledu. Pak se může trénovat. Reklamy se dělají až později, před začátkem soutěže.
Reklamy jsou taky papírové, nalepí se tam vodou a zase se to zastříká a zmrazí
To se pak led musí znovu rozpouštět?Nemusí. Přijede firma, led se zbrousí do nějaké výšky, aby se nestrhly lajny. Reklamy jsou taky papírové, nalepí se tam vodou a zase se to zastříká a zmrazí. Je to takový denní proces.
Co tě vedlo k tomu, že jsi „přestoupil“ z kariéry hokejisty k ledařům. Byl jsi vždycky zručný a zajímal jsi se o tyto profese?Měl jsem tenkrát z hokeje úraz. Nějakou dobu jsem byl bez práce. Pak jsem začal trénovat ty děti a k tomu mi byla nabídnuta tato práce. Samozřejmě jsem se to musel učit. Ale tím, že jsem trochu věděl, jak má led vypadat, měl jsem k tomu nějaký vztah, a o to to bylo jednodušší.
Jaké jsou ohlasy hráčů na kvalitu ledu Olomouci ve srovnání s jinými stadiony?Když jsem dělával ledaře, tak tam chodili trenéři extraligových mančaftů a nikdo si u nás na led nestěžoval. Naopak ho všichni spíše chválili. Led je tady tvrdší, protože se vzhledem k počasí musí přemražovat. Normální člověk si řekne, že se jen nasedne na rolbu a jede se. Ale ledař musí vědět, jak má být led namražený, jaké je počasí, vlhkost, jestli prší, a tomu pak musí uzpůsobit chod rolby. Dát tam studenější nebo teplejší vodu, méně nebo více vody. Musí si na led dívat a vidět, jak mu mrzne.
Já jsem toho názoru, že led je pro všechny stejný
Je některý z hráčů současného kádru nebo i někdo z let minulých, kdo s ledem byl nespokojen?Nevím, jestli ho můžu jmenovat (směje se). Byli tu hráči, kteří si stěžovali pořád. Já jsem toho názoru, že led je pro všechny stejný. Pro domácí i pro soupeře. Párkrát jsem se byl podívat na extraligu a když jsem viděl ten jejich led, říkal jsem si, že to je hrozné. Třeba na Spartě je někdy už v desáté minutě voda. Nestačí to mrazit.
Ty pamatuješ různé éry tohoto klubu. Na co nejvíc vzpomínáš? Co se ti vybaví, když se řekne hokej v Olomouci? Zimák bez střechy?Ten už jsem nezažil. Byla tady ještě ale dřevěná tribuna, starý zimák. Předělávat se to začalo někdy v sedmdesátém pátém roku. Dělaly se tribuny a opláštění. Z hokejové kariéry ale nejlíp vzpomínám na titul v juniorské kategorii a postup do extraligy.
Juniorský titul jsi získal jako hráč?Ano, jako hráč. I postup do extraligy.
V období mistrovského titulu už jsi tady nebyl…Ne ne, to už jsem hrál v Opavě a pak ještě tři roky v Prostějově.
Kolikrát to tady funguje na hraně, ale vždy se vše nějak zvládne
Jak probíhaly oslavy postupu do extraligy z pohledu hráče?Trochu kapalo šampaňské (směje se). Oslavovali všichni. Lidi z dopravních staveb, náměstci, lidi z radnice. Tam jsme pak byli pozváni. Bylo to krásné.
Čím si myslíš, že je tento klub nejvíce specifický?Kolikrát to tady funguje na hraně, ale vždy se vše nějak zvládne. Za mé éry tady vždy byla velká líheň dobrých a kvalitních hokejistů, kteří pak hráli extraligu, nebo dokonce získali titul mistra světa nebo olympijské vítězství. Třeba Jiří Dopita. Ten přišel se Šumperka asi v sedmnácti letech a vyrůstal tu. Teď je to takové horší, ale asi všude stejné, že děti nemají zájem.
Máš nějaké přání do příštích let?Aby se dokončila rekonstrukce stadionu. Bylo by potřeba tu mít i druhou plochu. Ale hlavně ať se daří hokeji a ať už lidi můžou chodit fandit. Aby se hrálo každý rok aspoň tak jako letos. Aby hlavně A-tým zaznamenal úspěchy.
