Každý úspěch trenéra potěší, když vidí děti šťastné, říká po zlatém Füssenu Jan Littner

Honzo, proč jste se rozhodli zúčastnit zrovna turnaje ve Füssenu?

Když jsem ke klukům loni v květnu přišel, slyšel jsem od rodičů hlasy, že by bylo fajn s nimi vyrazit někam do zahraničí. Tak nějak jsem to poslouchal celou sezónu, až jsme si nakonec sedli a ze všech variant vybrali právě turnaj ve Füssenu.

Jak jste hráče na turnaj, kde nastoupili proti zahraničním týmům a občas dokonce ne úplně typicky hokejovým zemím, připravovali?

Nějaká extra příprava úplně nebyla. Spíš má hlava odolávala neustálým otázkám s kým hrajeme teď, kdo to je, odkud a jací jsou. (smál se)

Necelý týden před turnajem ve Füssenu jste na zápasech v Kuřimi získali stříbrné medaile. Je možné, že jste i díky tomu patřili mezi favority?

Ve Füssenu jsme byli po prvním dni hned za favority a každý se na nás chtěl vytáhnout, takže si myslím, že některé týmy proti nám podaly své nejlepší možné výkony. Na dlouho mi asi zůstane v paměti pohled na italského trenéra, který své svěřence chválil a i po prohře s námi 0:14 si v šatně zatleskali a pochválili se.

Jaká očekávání, vzhledem ke složení týmů na turnaji, jste měl vy jako trenér?

Já jsem znal z předchozích let Budapešť a Záhřeb. Věděl jsem, že tam hokej nedělají vůbec zle a nebude to procházka růžovou zahradou, ale dřina. A to se nám také potvrdilo.

Jak kluci vnímali srovnání se zahraničím?

Pro kluky to byl celkově zajímavý a skvělý zážitek. Každý den nehrajete proti Němcům, Italům a hlavně Holanďanům. Samozřejmě, že někdy vnímali, že jsou úplně jinde než soupeř, ale někdy také zjistili, že hrát proti některým týmům není sranda.

Který zápas byl pro vás nejtěžší a který naopak „nejexotičtější“?

Pro mě byl určitě nejtěžší poslední den. Podezíral jsem kluky, že jestli mě nestihli zabít za celou sezónu, rozhodli se to udělat poslední den sezóny. (propukl v záchvat smíchu) Specifický zápas byl poslední den s Holanďany, kdy jsem si myslel, že mě trefí poprvé. Naštěstí jsme vyhráli 3:1, ale byla to hodně utrápená výhra a díky bohu za gólmany. A pak finále s Budapeští. Stál jsem na střídačce, koukal, jak bušíme do nebeské brány, trefujeme tyčky a říkal si „tak a oni teď ujedou a dají nám šmudlu“. Za minutu jsme tam měli šmudlu číslo jedna, aby toho nebylo málo, dostali jsme šmudlu číslo dva. Pořád jsem ale věřil, že to zvládneme, že nehrajeme špatně a že nám první vstřelený gól pomůže.

Naštěstí přišel a s ním i euforie. Otočili jsme to na 3:2. Říkal jsem si „dobrý, oni toho moc neměli, to už dáme“, jenže pak se do toho opřeli rozhodčí a během poslední minuty a půl nás poslali do tří. Rázem jsme hráli při power play soupeře oslabení tři proti šesti. Tady už to vážně vypadalo na infarkt. (smál se) Vše ale dobře dopadlo a já jsem živý. Kluci zaslouženě po celé sezóně zvedli nad hlavu pohár pro vítěze a na krk si mohli pověsit zlaté medaile. Ještě jeden zlatý večírek pro tuhle partu.

Získali jste zlato, co k tomu přispělo?

Určitě charakter týmu a že jsme se z toho, jak říkal pan Hlinka „neposrali“. Otočili jsme utkání z 0:2 na 3:2, což není sranda a ještě ve finále. Už jsem ale kluky znal ze sezóny a věděl jsem, že to umíme. Jsem moc rád, že jsme to dokázali znovu.

Šlo o druhý úspěch na turnajích v řadě, jak to hodnotíte?

Každý úspěch trenéra vždy potěší, když vidí děti šťastné. I když se nevyhraje zlatá placka, srovnáte si to pak v hlavě a zjistíte, že předvedená hra nebyla vůbec špatná.

Turnaj se odehrál v krásném bavorském městě, jaký program jste si naplánovali?

Já jsem hned první večer rodičům oznámil, že za děti zodpovídám já a mám je na starost. Rodiče ať si udělají svůj program a užijí si to. S dětmi jsem byl ve městě na suvenýry a procházku, další odpoledne zase dostali nějaká eura a šli jsme do města na pizzu, zmrzlinu a wafle nebo palačinky. Pak proběhl MMA večer, kdy jsem smotal do klubíčka pár drzounů. (vtipkoval) S rodiči jsme vzali kluky na tamní památky a jezera. Tahle parta dětí mě baví. Ví, že když fungují a chovají se slušně, můžou se mnou blbnout a říct si, co by chtěli. Já se jim to pak snažím splnit. Jít do pizzerie v Německu s 18 kluky v euforii a mou nulovou němčinou a ne dokonalou angličtinou byl zážitek na hodně dlouho. (smál se) Obsluha ale byla skvělá a byla to legrace jak pro ně, tak pro nás.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem účastníkům zájezdu. Za to, že jsme respektovali hranice trenér – děti – rodič a myslím, že vše skvěle fungovalo. Velké díky patří našemu řidiči Danovi Pospíšilovi, který nás bezpečně a ve zdraví dovezl tam i zpět a splnil nám veškeré naše požadavky, které jsme měli. Chtěl bych poděkovat hlavně všem rodičům, protože každý přiložil ruku k dílu. Nerad bych na někoho zapomněl, takže nebudu jmenovat. Bylo to fajn!